Co je korupce a proč není etická?
Jan Payne

30.11.2011

PayneJan.jpg (338828 bytes)

 

 Úvod

Začal bych od konce čili od pojmu etiky samotné. Je třeba postavit etiku do kontextu tak, abychom měli vůbec ponětí o tom, čeho se týká.

Někteří lidé si myslí, že etika má podobu zákonů a že je téměř totožná s právem; právu se skutečně podobá v tom, že je též normativní čili zkoumá to, co má být, avšak v řadě momentů se liší. Hlavní rozdíl tkví v tom, že etika nezná žádné sankce, čili že v jejím rámci nelze nikoho trestat: když někdo na její příkazy a zákazy nedbá, nedá se nic dělat. Jediným nástrojem etiky je argument: argumentem můžeme druhého nasměrovat, doporučit mu, aby svou vlastní hlavou pochopil to, co má dělat tak, že to pak již bez výhrad dělat i bude. Jde tudíž pouze o přesvědčování a přesvědčování tkví v tom, že se počítá se svobodou každé lidské bytosti. Nelze nikoho nutit. Tam, kde se sankcemi začneme pracovat, nejde již o etiku, čili etika se proměňuje v právo. Není například úplně správné užívat termín etické komise v nemocnicích. Jde o to, že když taková komise některé výzkumné projekt odmítne, potkají řešitele určité a namnoze vysloveně finanční ztráty. Zejména se to týká farmaceutických společností. Avšak to je již určitá podoba sankce a nikoliv jen doporučení. Mimochodem zde je jeden z důvodů toho, že obdobné komise v USA se jmenují review boards čili v titulu se slovo etika vůbec neobjevuje.

Dalším klíčovým rysem etiky je její preskriptivní a nikoliv deskriptivní povaha, přičemž mezi obojím je propastný rozdíl. Zatímco deskriptivní znalosti se týkají toho, co je, čili lze v nich uplatnit vědecké bádání, žádný vědecký postup není s to ukázat nám, co má být. Na toto čili na to, že to, co má být, se žádným způsobem z toho, co je, nedá odvodit, poukázal již David Hume v Pojednání o lidské přirozenosti. Způsobil tím ve své době určitý rozruch, například Immanuel Kant se přiznal k tomu, že četba knih jmenovaného ho probudila z dogmatického spánku. Od té doby se leckdo snažil dokázat opak; například John Searle se o něco takového pokusil poukazem na slib daný druhému, avšak přesvědčivé to není, když jiný nástroj než přesvědčení jiných nemáme.

Vezměme si příklad: ukazuje se, že v naší společnosti mnozí a snad i většina úplatky dává či bere, avšak z toho neplyne, že úplatky se dávat či brát mají. To, že se úplatky dávat či brát nemají, plyne z něčeho jiného a to je třeba najít. Úrazem etiky je přesně toto čili to, co je základem etiky a na čem by se tudíž etika měla postavit. Vyjádřeno jinak: kde máme pevný bod? Naše společnosti je skeptická či spíš relativistická v tom, že si obvykle myslíme: každý má svou pravdu a své dobro čili není nikde nic obecně závazného. Najít někde pevný bod se nedaří.

Proti takovému relativismu lze vznést prostou námitku, námitku vypracovanou skeptiky již v helénistické době: když tvrdíme, že o všem je třeba pochybovat, pochybovat musíme i o tomto tvrzení samotném. Zdá se tak, že pochybnost až tak jednoznačná není. Vlastně se zde vynořuje jiskřička naděje, přičemž tato jiskřička vězí v základech filosofie samotné, když filosofie znamená doslova lásku k moudrosti: moudrost nikdo nemá, avšak někde je a na nás je, abychom se po ní stále ptali. Tak se rozvinul spor mezi filosofoi a sofoi: sofoi hájili, že každý má svou moudrost či pravdu a že pro tuto pravdu žádné měřítko kromě moci není. Něco takového se líbí všem politikům hlavně v tom, že politici přece po moci touží. Avšak zároveň mají za to, že pravdu mají vždycky oni. Z toho důvodu si najímali ony sofoi čili sofisty k tomu, aby je naučili přesvědčit ostatní a kohokoliv. A právě proti sofistům coby PR odborníkům tehdejší doby vystoupil velmi rezolutně Sókratés i jeho žáci, když tvrdili, že pravda na nás nezávislá je, ačkoliv nikdo z nás ji nemá. My po ní můžeme pouze pátrat, hledat ji čili blížit se k ní.

Za tím účelem již Aristotelés coby zakladatel logiky napsal knihu o falešných argumentech a těmito zavádějícími argumenty sloužícími jen k sugesci či indoktrinaci se pak filosofové zabývali od té doby až dosud. Tolik o všeobecné pochybnosti.

Doporučil bych v této souvislosti knížku Wilhelma Weischedela „Skeptická etika“ vydanou dokonce v českém překladu. Uvedený autor může namítnout každému, kdo o jeho etice pochybuje: pochybujte jen dál, to je vítr do mých plachet, poněvadž moje etika právě na tom stojí. Avšak jde o etiku propastně jinou, než je obvyklá představa; představa veřejnosti je taková, že etika má za úkol vyjmenovat pravidla kodexu a že na nás pak je, abychom je dodržovali. Vyjádřeno jinak, spoustě lidí se zdá, že její náplní je moralizovat ostatní. Dokonce se na naší fakultě stalo, že si studenti stěžovali: jeden jejich kolega údajně dostal špatnou známku z etiky navzdory tomu, že je to báječný, kdežto jiný dostal jedničku, ačkoliv je to darebák. Musel jsem docela vážně hájit, že nedáváme a dávat ani neumíme známku z chování; to, co učíme, je "věda", "věda" dost komplikovaná a zcela seriózní s velmi dávným vznikem - zakladatelem není nikdo menší než Aristotelés. Aristotelés při tom pojal věc velmi důkladně tak, že nejen vytvořil slovo "etika" samotné, ale hned o ní napsal tři knihy.

Nyní se ptejme: proč se vůbec etikou zabývat? Napadají mě tři důvody.

Konformní důvod etiky

Důvod první bych pojmenoval konformní s tím, že vychází z pojmenování etiky samotné. Slovo etika je odvozeno z "ethos" a "ethos" znamenalo původně zvyk můj vlastní i obyčej ve společnosti; takže výraz "ethika" je pak prostě jen množné číslo přídavného jména odvozeného z onoho jména podstatného. Vyjadřuje tudíž to, co je tak či tak zvykové svou povahou. Ovšem cosi podobného najdeme i v latině: morálka je od "mos, moris" čili opět zvyk. Zvyk tudíž má pro etiku klíčový význam.

Nabízí se otázka po důvodech a řešení je poměrně prosté. Předně je třeba mít na paměti uspořádání lidské bytosti: též v přeneseném smyslu kráčíme po dvou nohách tak, že jednou "nohou" je náš vztah k tomu, co je, kdežto druhá "noha" se vztahuje k tomu, co má být. Tato rozeklanost je nám svým způsobem vrozená čili není možné jít jinou cestou. Jinou věcí je, čím ono vzepětí k tomu, co má být, sami naplníme. Obsah totiž vrozený není, ačkoliv filosofové se stále přou o to, zda by snad přece jen alespoň něco mohlo být předem dáno. V každém případě máme obrovský prostor vybrat si, co je naším úkolem. Když na požadavek vybrat si něco resignujeme, čili necháme to na naprosté náhodě, vytvoří se v dané společnosti zcela akcidentální zvyk a tento zvyk pak mají všichni členové povinnost dodržovat.

Nabízejí se pak dvě možná řešení. Řešením starším již z dob prvních zápisů jazyka čili z dílny Sumerů a Akkadů bylo zachytit tyto zvyky v podobě právních kodexů s tím, že ony kodexy pouze odrážely to, co se v té které společnosti běžně dělalo, což ukázal Josef Klíma v knize Nejstarší zákony lidstva se všemi doklady. Uvedeným způsobem vznikl proslulý Chamurabiho zákoník či zákoníky ještě dřívější, totiž Gudeův, Lipit Ištarův a podobně.

Zde si udělejme krátkou odbočku vyplývající z této okolnosti i pro současnost: sestavovat zákony lze jen pro to, co se již děje čili pro minulost; budoucnost do zákonů zachytit nelze. Přesně z těchto důvodů nebylo sice legální (legitimní to ale bylo), že Beneš byl v exilu uznán za presidenta okupované země. Za první republiky totiž autoři ústavy takovou katastrofu žádným způsobem předjímat nemohli.

Vedle toho je ještě k dispozici daleko mladší řešení, řešení spočívající v tom, že se ony zvyky podrobí kritice, čili že se ukáže na jejich případný rozpor s mravností osobní či obecnou. Avšak k takové kritice je třeba mít argumenty a vznést je (není předmětem této přednášky rozebírat povahu argumentu čili to, co jím je a co nikoliv). Krásný příklad najdeme u Platóna; Platón ve své Ústavě líčí dokonalou společnost. Do svého programu přejímá tehdejší základ vzdělanosti v podobě Homérových básní, avšak namítá k tomu, že hrdinové se leckdy chovají nemravě; nemravné pasáže je tudíž třeba podrobit cenzuře s tím, že oním cenzorem by měl být filosof schopný kriticky uvažovat. Výslednou pročištěnou podobu pak budou dětem přednášet starci; starci pro společnost již beztak žádným prospěchem nejsou. Já bych k tomu měl principiální výhradu: přeškrtané pasáže by se měly v textu nechat s tím, že by byly doplněny texty obsahujícími výhrady a že děti samy by se učili rozhodovat o tom, co je dobré a zlé. Přesně toto je kritické myšlení.

Je třeba zdůraznit zde, že kritický přístup má podle amerického filosofa Richarda Paula dvě verze, verzi slabou zaměřenou na jiné čili na to, co ke mně přichází odjinud, ovšem i silnou zaměřenou na sebe sama čili na to, co mě napadá a co se mi zdá jisté. On je totiž nápad svým způsobem Boží dar. Prostý závěr tudíž je: asi si mě Bůh vyvolil mezi mnohými, když mi seslal tak úžasné poselství. Mimochodem prožitek vhledu či nazření je báječný a člověk má hned sklon pokládat se za miláčka štěstěny. Jistě mají někteří i nápady výborné, ovšem namnoze jsou nápady spíš pitomé. Toto dokonale vystihují zlatá slova Jana Wericha: "I blbce občas napadne chytrá věc, ale v záplavě oněch blbostí to nepozná". Pokouší nás tudíž stále čertík v duši: "když se mě dotkl Boží prst, musím přece pravdu mít". Avšak to je hluboká chyba. A filosofie nás učí, že ryzí kritika začíná právě zde. Až toto je kritikou v plném smyslu, zatímco onen první přístup bychom mohli pojmenovat "kverulace"; "kverulování" nám Čechům jde báječně: jedni "kverulují" na Brusel a jiní na USA a další zase na někoho jiného. Jen pochybovat o vlastních pravdách se nám moc nedaří, a když někdo takto pochybovat začne, pokládají ho ostatní hned za intelektuála a posílají ho někam.

Tudíž shrnuto: zabývat se etikou znamená zabývat se zvyky dané společnosti a po jejich pečlivém prozkoumání je přijmout čili dodržovat je. Díky takové odpovědné a vědomé volbě zvyků se pak můžeme přizpůsobit čili být konformní tváří v tvář druhým lidem.

Konstruktivní důvod etiky

Důvod druhý bych pojmenoval konstruktivní a spočívá v tom, že si vytvořím určitý kodex pravidel, které pokládáme pro sebe za závazné. Ovšem tento bod vyžaduje podrobnější výklad. Připomněl bych v této souvislosti onu pochybnost a úvahy o ní bych posunul ještě trochu dál. Někdo by se mohl i navzdory výhradám načrtnutým zde již dříve, držet toho, že o naprosto všech hodnotách lze a je třeba pochybovat, čili že jsou výsledkem tradice, kultury a dohody mezi lidmi. Jde tak o určitou podobu kontraktu a platí, že kontrakt je ryze arbitrární povahy: závaznost pro každého a v každé chvíli žádná není. Když se tudíž Němci kdysi dohodli na tom, že Židi nejsou lidi, mělo by z toho vyplynout přímo, že následné vyhubení Židů odmítnout žádným argumentem nelze.

Dal by se přece jen argument proti takové svévoli najít?

Co se proti tomu dá namítnout? Namítnout se dá docela prostě to, že dohodu lze uzavřít jen za určitých předpokladů; předpokladů je pak celá řada, avšak zastavme se jednoho z nich. Na to, abychom dohodu vůbec uzavřeli, potřebujeme mít napřed důvěru jeden k druhému. Avšak na tom, že si budeme důvěřovat mezi sebou, se dohodnout nemůžeme, poněvadž k tomu bychom opět potřebovali mít důvěru předem. Každému relativistovi odmítajícímu normy univerzálně platné lze tudíž namítnout: příkladem univerzální hodnoty je důvěra k druhému. Pro důvěru se ovšem můžeme pouze rozhodnout a rozhodnutí znamená vstoupit do rizika i nést ho. Je tudíž ochota vzít na sebe riziko onou absolutní hodnotou a pevným bodem.

Zdá se, že my v Čechách si libujeme v tom, že žádnou důvěru k druhým nemáme. Jsme bytostně paranoidní. Paranoidní postoj je sice do jisté míry bezpečný, ovšem zároveň je peklem. Ti nemocní, kteří z důvodů své choroby nejsou s to důvěřovat druhým, mají nesmírně ubohou kvalitu života. My si kvalitu života ničíme sami, bez toho, že by nám náš mozek házel klacky pod nohy. Je to velmi zvláštní flagelantství a těším se, že jednou Češi pochopí svůj kardinální omyl.

Například když v Anglii zavítáte na cizí pozemek a narazíte na majitele, dá se s vámi do přívětivé rozpravy, přičemž vám ještě poradí nejvhodnější cestu. Když u nás náhodou zabloudíte a ocitnete se na cizí půdě, její majitel se na vás osopí s tím, že mu určitě chcete něco ukrást, případně něco zničit či alespoň se u něj vykálet. Bezesporu těch důvodů k ostražitosti je u nás asi víc, avšak i v té Anglii jsou různí rowdies, hooligans a podobně.

Jde tudíž o důvěru a jde nejen o to, abychom my důvěřovali jiným, nýbrž i o to, aby druzí mohli důvěřovat nám. Toho lze mimo jiné dosáhnout tak, že dáme dohromady svůj vlastní kodex toho, co je pro nás závazné, přičemž když se pak toho kodexu i držíme, získáváme důvěru ostatních. Doporučoval bych to například těm, kdo uzavírají manželství: manželství pak má šanci vydržet.

Zejména je důvěra nutná v případě vztahu pacienta k lékaři: lékař bez důvěry nebude mít úspěchy. Povšimnout si lze toho, že míč je na medicínské straně hřiště. Hlavním důvodem je to, že medicína má obrovskou moc na každém z nás: to zavazuje a na zdravotnících tudíž je, aby důvěru druhých systematicky pěstovali. Cosi podobného ovšem platí též pro politiky; politici přece disponují mocí nad lidmi, čili oni se mají starat o důvěru veřejnosti. Bohužel, důsledně dělají pravý opak. Ovšem i druhá strana by si z toho měla vzít poučení. Zvláštní věc je, že když začneme prokazovat alespoň trochu normálnímu člověku důvěru, důvěra ho začne zavazovat a potažmo i měnit. Jistě to není snadné, ale dá se to a dá se to hlavně v demokratické společnosti, kde si můžeme v rámci určité nabídky stran vybrat.

Souhrnně lze tudíž mít za to, že je třeba v sobě důvěru k druhým probudit i za cenu případných ztrát, ovšem je třeba též důvěru probouzet, přičemž zde je výsostný prostor etiky schopné konstruovat závazná pravidla pro sebe sama.

Konstitutivní důvod etiky

Třetí důvod bych pojmenoval konstitutivní a týká se něčeho pro nás naprosto klíčového, co je zároveň jádrem etiky samotné. Avšak začněme od poměrně prosté zmínky o tom, že etika pracuje se dvěma kategoriemi: kategorií prostředku a cíle s tím, že cíl má jistě všechno, co vědomě konáme. Mezi oběma těmito pojmy je ovšem rozdíl; zatímco prostředky jsou svou povahou racionální, čili dají se a musí se kalkulovat tak, aby vedly k cíli, cíl samotný je poněkud záhadný. Domnívat se, že jsme s to vymyslet rozumem to, pro co budeme dělat všechno další, je naivní či přímo hloupé. Jde o to, že rozumem tomu můžeme tak leda rozumět. Rozumět čemu? To je trochu komplikovanější a zkusím se u toho krátce zastavit. Vyjádřit to lze ve zkratce tak, že jde o cit: cit je oním hybatelem všeho toho, oč nám jde. Na tuto okolnost poukázal vynikající anglický filosof David Hume a leckoho tím vyvedl z míry. Cosi v nás totiž proti takovému předpokladu protestuje a důvodem je nejspíš to, že tak trochu přestáváme být sami sebou. Kdesi Arthur Schopenhauer praví: můžeme dělat, co chceme, ale nemůžeme chtít, co chceme.

Avšak není tomu tak, že bychom byli jen ve vleku našich vášní. Ona emoce nám totiž cosi prozrazuje o našem smyslu života a smyslu života vůbec. Zvláštní věc: když se nás někdo zeptá, proč děláme to, co děláme, asi upadneme do rozpaků a nejsme s to uvést cokoliv kloudného, avšak když nám to osud či někdo sebere, propadneme zoufalství a nejspíš brzy spácháme sebevraždu; sebevražda je až na výjimky východiskem z toho, že se smysl života vytratil, přičemž zde bych poukázal zejména na Mýtus o Sisyfovi z pera Alberta Camuse a ovšem i na ostatní existenciální myslitele. Tudíž: náš smysl života je vposledu tajemství a díky tomu v sobě skrývá určité tajemství též každý, koho potkáme.

Objeviteli tohoto problému byli ovšem Řekové; Řekové byli ti, kteří se poprvé v dějinách začali po smyslu života ptát. Když kdekoliv před tím a kolem nich někdo takovou otázku vznesl, vzápětí ho kněz odkázal na náboženství panující v dané společnosti s tím, že tam najde veškerou útěchu. Vyžadovalo mimořádnou odvahu tuto otázku snést a dokonce se jí systematicky zabývat, přičemž řečtí filosofové i dramatici se do toho s vervou pustili. Ve své knize Křehkost dobra toto paní Martha Nussbaum velmi brilantně ukazuje. Pojmem vystihující zhruba to, co Lev Tolstoj poprvé v moderní době pojmenoval smysl života a co je pro nás tak klíčové, byla pro Řeky "eudaimonia"; "eudaimonia" byla pro Řeky úběžníkem veškerého jejich snažení.

Toto něco ovšem je, již jsem to zmínil, naveskrz záhadné a těžko uchopitelné. Vyjádřit to lze slovy mého učitele Ladislava Hejdánka i některých dalších tak, že jde o nepředmětnou skutečnost. Skutečnost předmětnou dokážeme od doby Řeků velmi důsledně poznávat díky pojmům k tomu vytvořeným. Potíž tkví v tom, že nemáme pojmy pro nepředmětnou skutečnost a můžeme jen doufat, že se podaří vytvořit je přece jen rychleji než ty předmětné; předmětné pojmy se obráběly dva a půl tisíce roků a vlastně až teprve v poslední době přinášejí výraznější prospěch.

Vypořádat se s tím, co je pro nás ústřední, přičemž kromě smyslu života je to též například spravedlnost, dobro, právo, svoboda, láska, vina, jazyk a podobně, můžeme čtyřmi různými způsoby.

Předně se lze vrátit zpět od kritického k mýtickému myšlení: prostě se klíčové problémy obléknou do hávu příběhu, ten se převypráví s tím, že každý si může z vylíčených metafor vybrat to, co mu v dané chvíli vyhovuje. Uvedenou cestou se vydal Platón; Platón tehdy, když k oné nepředmětné skutečnosti někde ve svých dialozích dospěl, načrtnul barvité obrazy s tím, že dalším výkladům se obvykle vyhnul.

Jiná možnost je, že se ty nepředmětné skutečnosti postihnou předmětnými pojmy, čili převedou se na předmětnou skutečnost. Takto to do značné míry dělal Aristotelés a na Aristotelových základech se pak budovala metafyzika pozdní doby římské i scholastiky s tím, že někteří se pokoušejí budovat ji tak dosud. Potíž tkví v tom, že každá taková konstrukce se vzápětí hroutí, což je důvodem mnohých moderních myslitelů s metafyzikou skoncovat zcela.

Další možnost je spíš drsná a spočívá v tom, že se veškerá nepředmětná skutečnost prostě odmítne; odmítne se spravedlnost, dobro, právo, svoboda, láska… Leckterý scientista horující pro to, že kromě skutečností prokázaných vědecky žádné jiné nejsou. Avšak to je dost krátkodeché v tom, že i takového vědce dříve či později otázka po smyslu života doběhne. Vydržet pak to, že žádný smysl život nemá, se dá snad jen zlomek vteřiny. Takový zlomek líčí někteří existenciální myslitelé a ukazují nám, že tento prožitku absurdity je ryzí hrůza.

Konečně se pak nabízí jediné autentické řešení toho rázu, že se nepředmětné pojmy začnou vytvářet.

Teodiceaplaton.png (108375 bytes)

Pokusil bych se ještě načrtnout některé z otázek s tím spjaté.

Jde o to, že smysl života má určitou strukturu a že pochopení oné struktury nás může přivést někam dál. Co je v pozadí toho, že smysl života nemáme? Obecně tomu bývá tak, že když se nám smysl života hroutí, zdá se nám, že se spravedlnost neděje, kdežto naopak potud, pokud máme za to, že život spravedlivý vposledu je, náš život smysl hned má. Je třeba zdůraznit zde, že pojetí spravedlnosti je u různých lidí různé a že obvykle se lidé drží infantilního či primitivního egoismu; egoismus má za to, že spravedlivé je, aby se dařilo výborně mně, když ti druzí jsou padouši, lenoši či prostě takoví, které si Bůh nezamiloval, díky čemuž si svou bídou zaslouží. Vývoj smyslu pro spravedlnost u člověka během dospívání popsal Lawrence Kohlberg a rozdělil jej do šesti fází s tím, že tu kterou fázi lze na základě jím vytvořených testů určit. Jen hrstka těch nejvyspělejších jedinců je s to ctít podle Zlatého Pravidla svého bližního v kterékoliv části lidstva stejně jako sebe sama, díky čemuž se rozhorlí nad příkořím dějícím komukoliv a nikoliv jen jim samotným. Avšak spravedlnost je v pozadí vždycky: nikoliv jen spravedlnost zákonů a pořádků různě pokřivených v dané společnosti, nýbrž ta metafyzická; metafyzická spravedlnost je to, po čem bytostně toužíme a co v sobě skrývá zvláštní rozpor. Odedávna čili dle vykopávek jistě již od Sumerů se touto otázkou lidé zabývali, přičemž velmi barvité líčení najdeme v Jobově knize. Do filosofie pak tyto úvahy přenesl filosof Gottfried Wilhelm Leibniz a problém pojmenoval "teodicea": "teodicea" je i jméno jeho knihy věnované této záhadě.

Souhrnně lze problém vyjádřit tak, že v něm jde o tři vzájemně si odporující tvrzení:

1/ Bůh je všemohoucí (všemohoucnost je od Aristotela jednou z klíčových vlastností každého boha s tím, že bohem není ten, kdo je mohoucí jen zčásti; zčásti mohoucím je koneckonců každý z nás);

2/ Bůh je dobrý (toto je též jednou z hlavních vlastností boha hlavně ve scholastických vymezeních; došlo totiž ve scholastice k tomu, že bůh nahradil pojem dobra v pojetí Platóna; Platón samotný se bohem víceméně nezabýval);

3/ Zlo je.

Držet zároveň všechny tři teze čistě logicky nelze. Když je bůh všemohoucí a dobrý, zlo nemá v životě místo. Samotný Leibniz to řeší tak, že všechno zlé je k něčemu dobré, čili že dobro je posledním vyústěním všech zlých věcí. To, že něco je zlem v kterékoliv podobě, se nám tak vlastně jenom zdá, poněvadž naše poznání je omezené. Namítnout by se dalo, že i omezenost poznání je zlem, čili že rozpor trvá. A Ivan Karamazov v Dostojevského monumentální knize praví: kdyby mělo jediné nevinné dítě trpět pro to, aby se vybudoval ráj pro všechny, pak do takového ráje nechci a vstupenku vracím. Když naopak vezmeme zlo vážně, pak se nabízejí jen dvě řešení. Lze mít za to, že bůh prostě dobrý není, když i takové koncepty v dějinách najdeme, například gnostické hnutí. Či se dá opustit to, že bůh je všemohoucí čili že bohem vlastně ani není. Toto bývá nejběžnějším řešením moderního člověka opouštějícího tak náboženství svých předků.

Zlaté Pravidlo

Není vůbec snadné načrtnuté enigma proniknout. Dovolil bych si jen pokus shrnout veškeré úvahy o spravedlnosti a smyslu života přetavit do velmi prostého Zlatého Pravidla s tím, že Zlaté Pravidlo je jejím odleskem či stínem. Asi nejproslulejší je Ježíšova formulace s tím, že ovšem podobné formulace najdeme i jinde. Zdá se, že jde o velmi obecný zákon vztahů mezi lidmi a americký filosof Harry Gansler přímo tvrdí, že Zlaté Pravidlo je pro etiku tím, co je pro logiky princip sporu a vyloučení třetího. Je pro mě fascinující sledovat reakce dítěte na pískovišti beroucího hračku jinému: na napomenutí rázu: chtěl bys, aby i ono bralo hračku tobě, se ocitne v těžkých rozpacích. Zdaleka ne vždycky tak dosáhneme toho, aby se s druhým dohodlo; ostatně my dospělí jsme na tom podobně. Avšak je jisté, že přesně chápe, oč jde: něco jiného chce a něco jiného má dělat. Při tom ještě ani mluvit neumí.

V anglosaském prostředí se pro tento přístup k druhým vyčlenilo slovo „fairness“; „fairness“ je pro chování k druhým slovem klíčový a je smutné, že v češtině přesný ekvivalent nemáme. Snad by se tomu blížila solidarita; solidarita je ovšem vynálezem Otto von Bismarcka a mít za to, že Bismarck byl humanista či přímo lidumil, asi moc nejde; jemu šlo pouze o uchlácholení sílícího dělnictva s tím, že žádný filosofický obsah v tom najít nelze. Ba ani z pozdější doby žádný kloudný filosofický rozbor nemáme, když na druhé straně filosofové z anglického jazykového okruhu pojem "fairness" vymezili a rozebrali do úžasných detailů.

V souvislosti Zlatého Pravidla stojí za to ještě poukázat na to, že má v evangeliích dvě podoby. Ta první praví: "co chcete, aby jiní činili vám, to čiňte vy jim!". Zde zůstává prostor k tomu, abychom k bližnímu chovali případně i zášť či hněv. To, oč zde jde, jsou jen projevy a prostě prostředky nutné k tomu, abychom my spěli k cílům našim vlastním. Jiné vyjádření pak žádá: "miluj bližního svého jako sebe samého!". Tento zákon je daleko ostřejší a vyžaduje od nás, abychom určitým způsobem začlenili našeho bližního do toho, oč vposledu usilujeme. Vyjádřeno jinak, měli bychom si vážit sebe i druhých úplně stejně. Něco takového je až kruté. Měli bychom totiž milovat i své nepřátele a to je, zdá se, za hranicemi lidských možností. Avšak kdesi v nejhlubší rovině spravedlnosti to jistě je.

Leč stále zde ční otázka po tom, co nás může motivovat k tomu, abychom Zlaté Pravidlo v té slabší či dokonce v té silnější podobě dodržovali. Dovolil bych si užít poněkud překvapivého argumentu, argumentu z teorie her. Ve stručnosti: je možné zadat určitá pravidla her a pak nechat aby si každý z hráčů vybral strategii podle vlastního uvážení. Zprvu se vyplácí strategie naveskrz sobecká, avšak postupně se ukáže výhoda toho, že každý z hráčů jedná poctivě a na ona pravidla dbá. Když takové hry hráli lidé, zdálo se, že jsou prostě dobře vychovaní či že se rychle učí. Avšak posléze, jakmile se objevily počítače dostatečně výkonné k tomu, aby takové hry hráli samy, chovaly se stejně. Tudíž: kdesi v hloubce skutečnosti je zakotvené to, že poctivost se nakonec vyplácí všem. To je, myslím, velmi pádný důvod k tomu, abychom jednali mravně a abychom si dopřáli trochu naděje v to, že spravedlnost se přece jen děje.

A ještě něco: když do hry vstoupí hráči se strategií ochoty hájit pravidla i potud, pokud zakusí újmu, přechod ke spravedlivému chování se tím u všech velmi urychlí. Vyjádřeno jinak, k nastolení spravedlnosti stačí i hrstka disidentů; disidenti jsou přece ti, kteří jsou ochotni za dodržování práv bojovat. Když tudíž malý český člověk hořekuje: co dokážu proti desítkám či stovkám miliónů ostatních já ubohý obyčejný chudák, pak se ve své trudnomyslnosti zatraceně mýlí. Každý z nás může až překvapivé věci. Pěstovat tudíž strach z Bruselu je jen prohnaným zneužíváním toho, že mnozí z nás nemají o hlubší spravedlnosti ani potuchu.

Namítnout by se ještě dalo: kde je ona hlubší spravedlnost vlastně zakotvena? Například biolog Richard Dawkins by jistě podotkl něco o tom, že všechno živé je výsledkem vývoje čili boje genů mezi sebou. Zde bych poukázal na to, že oněmi hrami se zabývají převážně ekonomové s tím, že ekonomové vykládají veškeré lidské chování tak, že v něm jde o zisk. Pro přátelství je přece určující hodnotou něco jiného než bohatnutí. Avšak též umění: v novele Podobizna líčí Nikolaj Gogol špatné konce toho, kdo dělá umění pouze, aby vydělal. Například Vincent van Gogh maloval obrazy kvůli něčemu jinému než kvůli penězům (za celý svůj život prodal pouze dva obrazy svému bratrovi, kterému se ho zželelo). Důvody měl jistě jiné (byl mimochodem vystudovaný teolog a určitou dobu dokonce farářskou práci konal) a jen díky tomu byl tak vynikající.

Závěr

Zmínil jsem teologii a zdá se mi, že je třeba zde drobnou korekturu týkající se transcendence udělat. Obvykle se má za to, že residence boha či bohů je v nebi a že země je údělem nás ubohých tvorů. Jde o symbolické vyjádření z dob dávno zašlých a je asi zdravé pokusit se o překlad. Navrhli již někteří myslitelé pochopit zemi tak, že je to oblast naší přítomné či minulé zkušenosti čili předmětného rázu, kdežto to, co předmětné není a co se kdysi kladlo do nebe, se týká vlastně budoucnosti; budoucnost představuje onen transcendentní prostor zahrnující smysl života náš vlastní i druhých. Je jen třeba připomenout si zde ještě další postřeh Ladislava Hejdánka o tom, že vedle otevřené budoucnosti je též budoucnost zavřená: zavřená budoucnost vlastně budoucností není, poněvadž je pouhým promítnutím toho, co již je a co zákonitě kamsi směřuje. Naproti tomu ona ryzí budoucnost přináší překvapení. Ostatně asi známe všichni, že svou budoucnost v hrsti nemáme; je téměř vždycky jiná, než jak si ji rozvrhneme, přičemž ovšem zároveň ji plánovat musíme. Toto je jeden z důrazů filosofa Karla Poppera i řady jiných, avšak již Starý i Nový Zákon má v takovém obrácení se k příštím událostem bez toho, že bychom je znali předem, své těžiště.

Veškerý náš duševní život se tudíž odbývá nutně v předstihu, čili odehrává se vlastně již v budoucnosti: budoucnost, hlavně ona ryzí, je látkou naší duše a zároveň i prostorem naší svobody či smyslu, spravedlnosti a dalších nepředmětných skutečností; vlastně je jen třeba vzít toto vážně a k oné ryzí budoucnosti se obrátit. Obrácení se k budoucnosti je ovšem rizikem a to je třeba vzít na sebe; jen tak lze ctít s rizikem spjatou svobodou druhého. Jde o to, že stejnou svobodou je obdařena též každá jiná lidská bytost. Druhého tudíž ctíme jen potud, pokud bereme vážně jeho změření na budoucnost poskytující prostor jeho svobodě se vším, co z toho vyplývá.

Úpadek naší společnosti má kořeny v tom, že tajemství svobody jiných lidí i naší vlastní nám uniká: pokládáme sebe i druhé za pouhou věc či stroj a v důsledku toho pohrdáme ostatními i sami sebou. Totiž přesněji: to všechno se odehrává kdesi hluboko v našem nevědomí s tím, že k vědomí přichází onen hnus z nás samotných jen ve vzácných chvílích upřímnosti, zatímco běžně se projevuje tím, že cítíme hnus tváří v tvář lidem kolem nás. Tato nevraživost panující v české společnosti má svůj původ ve vyprahlosti a všeobecném zapomnění na propastné tajemství naprosto každé lidské bytosti; v tom se dost lišíme od společností jiných. Ona nevraživost bude trvat tak dlouho, než začneme přemýšlet vlastní hlavou o tom, co v životě má ryzí hodnotu.

No a teď už konečně k té korupci; korupce nastává tehdy, když svého bližního de facto zrušíme; zrušíme ho tím, že jeho svobodu nebereme vážně, což se děje docela prostě tak, že mu lžeme. Lež znamená, že si z druhých děláme blázny. Toto zatajení některých informací je zdrojem zkázy, přičemž naopak poskytnutí veškerých informací veřejnosti je v boji proti korupci tím hlavním nástrojem. Vyjádřeno jinak, je třeba klást důraz na transparentnost ve všem. Když se důsledně zavede transparentnost do lidského podnikání, vymizí korupce sama od sebe. Když někdo dává úplatek zcela veřejně, čehož důsledkem je nutně to, že z něj platí daně, pak o korupci vlastně již ani nejde a je to normální obchod.

Zde si pak můžeme ukázat další rozdíl mezi mravní a právní rovinou. Mnozí lidé nekradou jen ze strachu, že jejich krádež někdo uvidí a že to povede k jejich potrestání. Ovšem přece jen jsou i tací, kteří nekradou ani tehdy, když není nikdo, kdo by se na ně koukal v té chvíli, avšak ani v budoucnosti je žádné odhalení neohrožuje. Zatímco ti druzí jednají mravně sami od sebe, je kvůli těm prvním třeba zavést pravidla tak, aby se na každého, hlavně tehdy, když má moc politickou či jinou, někdo koukal a podal o tom pak zprávu všem. Zde je nezastupitelná role novinářů, což pochopil již dávno Karel Havlíček Borovský.

Avšak co my s tím můžeme dělat? Vždyť korupce hrozí i nám. Jsme s to se korupci vlastní vyhnout? Zvrhnout se není tak těžké. Stačí udělat malý první krok: někdo nám nabídne určitou výhodu a nic za ni nechce; jen nechal stranou to, že my máme určitou funkci a jednou bychom mohli být prospěšní jemu. Ještě si v té funkci začneme lhát do kapsy: vždyť si takové výhody vlastně zasloužím; koneckonců jsem tak významná a těžko postradatelná osoba. Následně pak to někdo připomene a již nelze couvnout. Pak se do toho začneme zaplétat a je konce - konce bývají pak hrozné.

Tudíž: tou hlavní obranou proti onomu zvrhnutí se je být pravdivý k sobě samému, vždycky a ve všem. Když člověk začne lhát sobě, pak snadno lže i druhým a je ztracený. Připomněl bych slova Zosimy z Bratrů Karamazových o tom, že pro toho, kdo lže sobě samému, již není záchrany. Uzavřel bych to tudíž tak, že conditio sine qua non naší mravnosti je pravdivost k sobě samému až na dřeň. To samo o sobě nestačí, čili mravnosti dosáhnout pouze takto nemůžeme, ale bez toho žádnou šanci nemáme.

 zpět