Spravedlivá společnost
Miloš Rejchrt
8. 6. 2012

FO01179712a.jpg (130603 bytes)

Farář, chartista, překladatel a autor písní Miloš Rejchrt po ukončení teologické fakulty působil jako vikář v České Lípě, po dvou letech byl zbaven státního souhlasu. Pracoval pak jako topič parních kotlů. Patřil k prvním signatářům Charty 77 a v roce 1980 byl mluvčím. Učil na Evangelické akademii (2000-2001), byl farářem v Dejvicích (1990-1997), u Salvátora v Praze 1 (2002-2006), v Horních Počernicích (2006) a také v kostele u Jákobova žebříku v Kobylisích (2006-2011). V Synodní radě ČCE zastával funkci 2. náměstka synodního seniora.

Sedm let byl redaktorem náboženské redakce Českého rozhlasu a dva roky ji vedl.

Hrál a zpíval ve folkové skupině Berani, napsal mnoho písní, mnohé z nich vyšly ve zpěvníku Svítá (1992). Je autorem překladu písně Dezertér od Borise Viana, kterou zpíval Jaromír Nohavica pod názvem Pánové nahoře. Přeložil několik knih z francouzštiny. V roce 2001 byl vyznamenán presidentskou medailí za zásluhy 1. stupně.

Úvod

Jsem kalvinista. Kalvinisté kdysi prosluli pilným a přemýšlivým čtením Bible. Dnes Bible není a nejspíše nikdy ani nebyla v evropské tradici hlavním zdrojem úvah o spravedlivé společnosti; tím byl Aristoteles a aristotelismus. Necítím se však nijak osamoceně, když se k Bibli jako zdroji svého uvažování hlásím: tak činili i kalvinističtí puritáni, např. John Locke, duchovní otec anglosaského kontraktualismu; ve svém prvním ze dvou slavných v pojednání o vládě se odvolává na dějiny starého Izraele, má v textu i slovíčka psaná hebrejským písmem. Též druhý mnou oblíbený myslitel, francouzský protestant Paul Ricoeur, znalec Aristotela par excellence, se často dovolává Bible, ovšem nikoli jako argumentu, nýbrž alternativního inspiračního zdroje pro filosofickou reflexi skutečnosti, tedy i politiky. Předesílám, že na rozdíl od dvou jmenovaných mnou oblíbených autorů jsem pouhý konzument metodického uvažování jiných a mou ambicí není poučit neznalé, nýbrž povědět, jak si ‚spravedlivou společnost‘ představuji já.

***

Co je spravedlivé

Co je spravedlivé podle Bible? První výskyt adjektiva ‚spravedlivý‘, hebrejsky ‚saddík‘, je v první knize Mojžíšově v 6. kapitole, a je tak označen Noe.

Starý řecký překlad uvádí ekvivalent ‚dikaios‘, latinský ‚justus‘. Němčina v Lutherově překladu má ‚der Fromme‘, ale dál v sedmé kapitole totéž adjektivum překládá jako ‚der Gerechte‘. Anglická Bible krále Jakuba má ‚juste‘, americká standardní verze však má ‚righteous‘, francouzský ekumenický překlad ‚juste‘. Různé jazykové okruhy tedy zatěžují slovo ‚saddík‘ ne zcela totožným obsahem.

Noe

V Bibli je spravedlivost Noemova vysvětlena tak, že „chodil stále s Bohem“. Skrze tohoto spravedlivého člověka došlo k záchraně nejen lidí, ale života na zemi vůbec. Vyprávění o něm končí v Bibli drobnou epizodou: spravedlivý Noe založí vinici, ale s konzumací vykvašeného nápoje to přežene a zle se opije, až neví, co dělá a leží ve stanu docela nahý. Inu, takové věci se stávají i lidem prototypálně spravedlivým.

Žalmista

Spravedlivý je také např. žalmista ze slavného žalmu prvního. Ten blažený člověk má libost v zákoně Hospodinově. Vypadá to, že si v něm polohlasně dnem i nocí čte, tak to někteří překládají. Součástí jeho spravedlivosti je gramotnost a pilné čtenářství. Nesedá na lavici bezbožníků, má svůj nonkonformní životní styl. Základní nastavení ke světu a přesahu světa má v pořádku, je jako strom štípený při tekutých vodách, je dobrý a je mu dobře.

Vůbec, člověku spravedlivému se v Bibli většinou dobře daří, a když ne, je to skandál, nějaká nenormalita. Například Job, jiný příkladně spravedlivý, trpí nespravedlivě, a když proti tomu protestuje, má pravdu. Spravedlivý člověk až na výjimky je blažený, je v pohodě, neboť koná, co se konat má, chová se, jak náleží. Co víc si přát…

Ježíš

K druhým lidem vykazuje chování spravedlivého člověka zcela určité rysy. Např. spravedlivý je Ježíš dle Pilátovy ženy (Mt 27,19), a jak by ne, když druhým neprovedl nic zlého, působil lidem dobro, uzdravoval zadarmo, veřejně mluvil pravdu, a nabádal k správnému jednání – asi tolik o něm mohla Pilátova žena zaslechnout.

Josef

V Novém zákoně je však jako první spravedlivý člověk zmíněn Josef, snoubenec dívky jménem Marie (Mt 1,19). Josef zjistí, že jeho snoubenka otěhotněla, a nikoli s ním. Načež Josef neuplatní právo: měl totiž právo, ne-li povinnost, ohlásit to někde u rabína, a hnát Marii k soudu, kde by to s ní dopadlo špatně, byť spravedlivě. I vyřeší to Josef ne úplně košer: chce ji nechat nenápadně odejít. Vida, i nalezení kličky v systému předpisů a norem může být spravedlivé, tak se chová férový chlap.

Spravedlnost jako konformita s Boží vůlí

Lidská spravedlivost podle Bible tedy není pouhá konformita s danými normami jednání, ať již psanými či toliko zvykovými, nýbrž je to konformita s Boží vůlí, která je se zárukou správná. Zaručený způsob jejího poznání ale nemáme po ruce, vyvstává teprve při rozvažování zákona Hospodinova v srdci člověka spravedlivého a v jeho praxi.

Spravedlivý Hospodin

Nu a samozřejmě nejvíc, přímo normativně, je v Bibli spravedlivý, ‚saddík‘, Bůh sám. Ovšem ve staroizraelském vyznání víry je Hospodin především (2Mojž. 34,6) plný slitování, milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný, „kterýž osvědčuje milosrdenství tisícům pokolení …, odpouští vinu, přestoupení a hřích; avšak viníka nenechá bez trestu, stíhá vinu otců do třetího až čtvrtého pokolení.“ Tedy i spravedlnost retributivní, trestající, je součástí Boží spravedlivosti. Výraznější a důsažnější však je jeho soucítivá slitovnost. Hospodin je El-rachům, mateřsky milosrdný (‚rechem‘ je děloha). Tedy ne krutá, neúprosná je Boží spravedlivost, ale milosrdná, mateřská, úprosná, odpouštějící.

Spravedlnost je vidoucí, ne slepá

Její součástí je péče o chudáky. Hospodin „nebere ohled na osobu, nepřijímá úplatek, zjednává právo sirotku a vdově, miluje hosta (míněn přistěhovalec), dává mu chléb a šat“ (5Mojž. 10,18). Boží spravedlivost není nestranná: výrazně straní bezbranným, společensky znevýhodněným a zastává se jich. A tento takto spravedlivý Bůh vydává pokyn: „I vy milujte hosty, neboť jste byli hosty v Egyptské zemi“ (5Mojž. 10,19). Součástí zákona Mojžíšova je povinnost na noc vrátit chudákovi plášť, který mu byl vzat jako zástava, aby se měl čím přikrýt. (2Mojž. 22,26) nebo nevyžínat pole až do krajů, aby bylo co paběrkovat, obdobně nechat nějaké hrozny na vinici, aby i chudáci měli nějakou sladkost. (3Mojž. 19,9-10).

Není slepá spravedlnost Hospodinova. Zavázané oči na tradičních sochách římské bohyně Justicie se na něj nehodí, jeho spravedlnost je pronikavá, vidoucí až do morku kostí, a též pamětlivá, že jsme křehcí (Žalm 103,14).

 Veledůležitým textem v Bibli je Ježíšovo proroctví o posledním soudu (Mt 25,31-46): na konci dějin při velkém plenárním shromáždění národů sám Syn člověka, soudce světa všeho, provede probírku: kozlové půjdou na lavici do zahynutí, ovce po pravici do království věčného. Kritériem bude, jak se kdo choval k chudákům a lidem v nouzi, zda dal najíst hladovému, oblékl nahé, ujal se běženců, navštívil nemocné a vězně. Soudce světa se s těmi chudáky svým způsobem ztotožňuje, když říká „co jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, učinili jste mně“. Nu a ti požehnaní, soucitní a sociálně pozorní, co půjdou do života věčného, jsou označení jako ‚dikaioi‘, spravedliví.

Spravedlivá je společnost nebo jedinec?

A jaká společnost je v Bibli označena za spravedlivou? Žádná! Už tato vynechávka je instruktivním návěštím: téma spravedlivé společnosti je odvozeno od základnějších témat a v uvažování křesťana je až jakousi nadstavbou. Spravedlivá společnost není téma Bible – ta zná jen spravedlivé jedince, ba i držitele politické moci, kteří jednají spravedlivě, v souladu s Boží vůlí.

Řečeno nikoli slovy Bible, ale snad v jejím duchu, spravedliví lidé tvoří spravedlivou společnost, zatímco sebespravedlivější společnost neučiní člověka spravedlivým. Generátorem spravedlnosti je lidské srdce.

To základní je vztah ‚já a ty‘, mezi člověkem a Bohem, mezi člověkem a člověkem: tam se odehrává to nejpodstatnější z našeho lidství. „Miluj Pána Boha svého z celého srdce svého a ze vší mysli své a ze vší síly své, a bližního svého jako sebe samého“ - to je suma zákona i proroků, jak řekl Ježíš (Mt 22,40). Masaryk z toho vyvodil pronikavý postřeh, že život politický je jenom skromnější část života duchovního.

Tedy křesťan by si měl dávat pozor, aby se mu politika nestala náboženstvím, politické koncepce a vize spravedlivé společnosti vyznáním víry a nesouhlas s jinými koncepcemi a vizemi džihádem, svatou válkou.

509px-Jean_Calvin1.jpg (13009 bytes)
                        Johannes Calvin

Spravedlivá vrchnost

Docela bezvýznamné pro život křesťana však uspořádání společnosti není. Ve slavné apoštolské ‚parenezi‘ (povzbuzení - epištola Římanům 13) jsou křesťané vyzváni, aby se všichni podřídili ‚exúsiím‘ – kralický překlad to zajímavě překládá jako ‚vrchnosti‘. Předpokládá se, že ony vrchnosti, zřejmě římské úřady, správně rozlišují mezi dobrým a zlým, přičemž těm zlým ne nadarmo hrozí mečem. Jsou to doslova ‚Boží služebníci‘, tedy služebníci spravedlivého Boha.

To je pozoruhodný a dodnes inspirativní pohled na politiku: aby politická moc byla Božím služebníkem, nemusí vyznávat Boha Abrahamova, natož Ježíše Krista, syna jeho jediného. Může to být klidně docela pohanská politická moc, třeba římská. Pakliže dobré odměňuje a zlé trestá, už to stačí, aby se jí i křesťané podřídili, vpravili se do jejího zřízení, její taxis.

I z tohoto apoštolského napomenutí však plyne zjištění, že pravidla uspořádání lidské společnosti – teď mluvím o raném křesťanství, jak o něm čteme v novozákonních spisech - vnímali křesťané jako hotová, neměnná, prostě daná. Na držitele politické moci nemělo rané křesťanství jiné páky než modlitbu.

Však v 1Tim 2, 1 apoštol vyzývá k modlitbám za vládce a všechny, kdo mají moc, „abychom mohli žít tichým a klidným životem, v opravdové zbožnosti a vážnosti“.

Přece však už tady - v textu, který předpokládá neměnnost základního nastavení lidské společnosti - můžeme odkrýt jakýsi stavební materiál našeho současného uvažování o spravedlivé společnosti: totiž modlit se má křesťanská komunita za ty politické papaláše vlastně zištně a instrumentálně, prostě proto, aby nám, z toho vzešel užitek. Užitkem je, že my jedinci, sdružení nějakým společným usilováním, svými představami o dobru a finalitě lidského života, v tomto případě sdružení v komunitu křesťanů – budeme moci žít zbožně a důstojně. O to jde, o nás, o náš důstojný a zbožný život. Politické uspořádání, se svou hierarchií mocí a s monopolem legitimního násilí je jen okolnost: ale okolnost veledůležitá! Některé politické uspořádání totiž usnadňuje, některé ztěžuje, až znemožňuje spravedlivý život jedinců a jejich společenství. Však tatáž římská ‚taxativní‘, pořádková moc, kterou apoštol Pavel vychvaluje, neboť s ní sám osobně učinil dobrou zkušenost, se o generaci - o dvě později proměnila v očích některých křesťanů v antikristovskou šelmu, jejíž zálibou je trýznit a ničit spravedlivé - tak o římské moci pojednává Zjevení Janovo neboli Apokalypsa.

***

Smyslem politického uspořádávání je, „aby lidství přetrvalo mezi lidmi“

Co s tím? Máme i jiné páky než modlitbu na to, abychom mohli žít pokojně a zbožně a důstojně sami k sobě, i ve svých vztazích k druhým lidem? Máme svou představu spravedlnosti investovat do úsilí o spravedlivý politický řád, tj. nepovažovat společenské poměry za danost, nýbrž příležitost k jejich proměně? Je vůbec spravedlivá společnost dosažitelná?

Pro odpověď musíme jinam než do Bible. Jak jsem již předeslal, rád ke Kalvínovi a jeho dědicům puritánům, kteří v Anglii a zvláště v Severní Americe pozoruhodným způsobem odpovídali na otázku, zda a jak lze usilovat o spravedlivou společnost.

Kalvín čerpal hodně z Luthera, a tak ví, že lidé ani zdaleka nejsou andělé. Naše přirozenost je zkorumpovaná, sami ze svých sil nedokážeme být spravedliví tak, abychom mohli před Bohem obstát. Přesto je ale, co se lidské nátury týče, Kalvín uměřeným optimistou: ne všechno se zkazilo pádem archetypálního Adama, našeho předka. Z Boží laskavosti zůstalo v nás něco z Božího obrazu: nu a to se projevuje tak, že všichni lidé, i pohané, mají v sobě zachován jistý cit pro spravedlnost. V lidských kolektivech se spravedlnost vtěluje do zákonů. Ty mohou být různé, podle místa a času se mění a dokonce měnit mají: to proto, aby byly co nejvíce výrazem, obrazem spravedlnosti, jejíž požadavek je věčný. (Tady Kalvín užívá spíše termínu ‚equitas‘ než ‚justicia‘, ale jako to v českém překladu rozlišit, což je nesnáz, kterou sdílíme spolu s Němci – ale když to nerozlišíme, nic moc se nestane). Nu a cílem všeho usilování o spravedlnost, cílem všeho zákonodárství je, aby „lidství přetrvalo mezi lidmi“. Tolik Kalvín.

Podle Luthera dobrý křesťan ani žádné zákony nepotřebuje, ale těch dobrých křesťanů je zoufale málo. Dle Kalvína i dobrý křesťan, a těch je spousta, zákony potřebuje, neboť i on je od přirozenosti líný, nechce se mu moc konat ctnost, musí se někdy přemáhat a musí být požadavky zákona trochu či hodně pošťuchován. Ani ten nejvzornější křesťan není ještě totálně svatý, musí se posvěcovat. To je celoživotní úkol, někdy hodně těžký, ale nesený vděčností za to, že v Kristu se nám dostalo daru nového života. Posvěcování se děje prací všedního dne, poctivým plněním povinností, zájmem o druhé, uplatňováním principu „co chceš, aby lidé činili tobě, dělej ty jim“. K všednímu dni patří i život v obci, politicky organisované společnosti. Máme tedy usilovat o takovou její podobu, aby se v ní dařilo spravedlnosti. Ta je věčným požadavkem, trvalou výzvou a její konkretizace je na nás. Však pravidla kdysi spravedlivá nemusí být spravedlivá dnes.

Např. otázku půjčování na úrok, což katoličtí moralisté jeho doby hodnotili jako lichvu, kterou tolerovali jenom židům, zodpověděl Kalvín tak že spravedlivá je přiměřená úroková míra. Zdálo se mu tehdy v Ženevě, že 5% je ještě spravedlivých, víc už ne. Po nějakém čase lehce zvýšil laťku spravedlnosti úrokové míry na 6,6%, šlo-li o investici. Teprve co je nad to, je lichvářské a nespravedlivé. Spravedlnost je tedy začasté otázkou míry, poměrnosti, odpověď není dána jednou pro vždy.

Každodenní prací i každodenním obcováním (životem v obci), oslavujeme Boha, neseme mu oběť díků. I prací, manuální, intelektuální, jakoukoliv. Reformace hodně změnila vztah k práci, neboť začala užívat pro jednotlivá zaměstnání slova ‚vocatio‘, povolání, v němčině ‚der Beruf‘. Před tím ‚vocatio‘ měli jen kněží, pouze k duchovnímu stavu je člověk zvláštním způsobem povolán. Nyní k úplně témuž, k čemu je povolán kněz, je povolán hodinář, bankéř či žena v domácnosti. Spravedlivou společnost budují spravedliví lidé svým každodenním výkonem svého povolání.

Nelze ale vybudovat společnost totálně spravedlivou. O to se v Kalvínově době pokoušeli novokřtěnci, podle Kalvína nebezpeční lidé, kteří chtějí „strhnout nebesa na zem“ a „svrhnout všechny pozemské řády“. Nikdy nemůže být nebe za zemi, protože nejsme andělé, nýbrž lidé hříšní a dokonale spravedlivý není nikdo. Spravedlivá společnost je nedosažitelný ideál. Je to však usilovatelný ideál, neboť smyslem všeho spravedlivého politického uspořádávání je, „aby lidství přetrvalo mezi lidmi“. Nic víc a nic méně.

 A lépe to jde, když se biskupské panství stane republikou, jakž se stalo v Ženevě těsně před tím, než do ní Kalvín přišel. V republice se hodně hlasuje, volí se, svěřují pravomoci atd. Do rozhodování o věcech, které se týkají všech, je zapojeno více lidí, a tak to bylo i za Kalvína. Kalvín nebyl totalitní vládce města Ženevy, naopak republikánskou ústavu pomohl vyčistit a zdokonalit, měl ovšem ohromnou autoritu, neformální moc, a většinu toho (zdaleka ne všechno), co si přál, dokázal také prosadit. A prosazoval i věci, nad nimiž se otřásáme hrůzou. Jeho ženevská republika pro nás sotva může být ideálem, ale její intence, aby starost o přetrvání lidství mezi lidmi byla starostí všech, ta ideálem je.

***

Stát se osvědčil

Když dnes řekneme společnost, vybaví se nám stát – a to právem. Společnost si dnes bez státu představit neodvedeme. Stát jako takový se osvědčil. Dle definice Erica Weila, jehož cituji podle Riceura, jemuž se tato definice jeví ve své stručnosti výstižná, je stát „historická pospolilitost (v originále ‚communauté‘, dalo by se přeložit také jako společenství), zorganizovaná tak, že dokáže rozhodovat“.

Je mi blízké toto pojetí, kde od státu očekávám především funkční, přiměřeně rychlé a spravedlivé rozhodování, o věcech, které se týkají celé společnosti a mají dopad na život jednotlivců, rodin a společenství (v tomto pořadí).

Společnost a stát ovšem nejsou totéž: společnost je republikánském státě především úhrn všech voličů, ale patří do ní i ti, kterým 18 ještě nebylo, či z jiného důvodu na volební právo nedosáhli. Stát funguje, společnost žije. Společnost je ‚historická‘, uchovává obyčeje, tedy mravy, přebírá je z minulosti a adaptuje je na současnost i s výhledem do budoucnosti, neboť touží nejen být, ale i přetrvat. Společnost uchovává v paměti a také aktuálně rozvažuje, co je spravedlivé, co se sluší a co ne.

Společnost ale efektivně nerozhoduje, to až stát. Když převáží ve společnosti přesvědčení, že o potratu svého plodu má svobodně rozhodovat žena, nikoliv jakási státní komise, pak stát – i ten komunistický - potratové komise zruší. Společnost projevila vůli, kterou stát pomalu převádí v rozhodnutí. A je dobře, že tak činí pomalu, ne každý okamžitý projev většinového mínění je zralou vůlí společnosti. Součástí širšího pojmu ‚společnost‘ je – alespoň v českém, jazykovém úzu, jak mu rozumím - i ‚občanská společnost‘. Ta je společenstvím spolků, jejichž členy či sympatizanty jsou jednotlivci dobrovolně. Tyto spolky a společenství mají jen minimální vazbu na stát, většinou se jen těší z jeho rozhodování o přerozdělování veřejných zdrojů formou dotací, podpor a fiskálních výhod.

***

DSC_6325c.jpg (66554 bytes)

Spravedlivé rozhodování

Z toho, co jsem pověděl doposud, je patrné, že bližší než vize jakési ‚spravedlivé společnosti‘ je mi představa ‚spravedlivého rozhodování‘ státu, jehož jsme občanem a jehož fungování má dopad na celou společnost.

Uvedu 7 konkrétním témat.

1) Společnost potřebuje stát, aby vymáhal dodržování pravidel. Asi i proto lidé mají rádi i jako diváci sport, že se v něm uplatňuje obecně lidský cit pro spravedlnost, pro ‚fairnesse‘, férovost. Pravidla při fotbale platí pro všechny, je tu rovnost hráčů, píská se faul a ofsajd i slavnému hráči, ani on si žádný nadstandard zaplatit nemůže, i když na to má. Jak se pravidla nerespektují, někdo si třeba gól koupí, hra nemá smysl. Stát musí dbát, aby v zásadních věcech žádní VIP nebyli zvýhodňováni a vyjímáni z platnosti pravidel a před zákonem si byli všichni rovni.

2) Stát musí být i represivní. Samo slovo stát se objevilo někdy na konci patnáctého  století a jedním z jeho prvních uživatelů byl Machiavelli. To nás upomíná na skutečnost, že stát, který většinou vznikl nějakým násilným aktem, je též organizované násilí, či instituce vlastnící monopol legitimního násilného donucení. Donucovací moc není to nejvýznamnější, co je státu svěřeno, ale je to důležité a nevyhnutelné. Moc bez spravedlnosti je svévolná, spravedlnost bez moci je impotentní, to věděl už Pascal. Kdo touží žít ve ‚spravedlivé společnosti‘, bude dbát o to, aby meč, který nese k tomu zřízená vrchnost, nebyl tupý. Nezdá se mi, že by v ČR policie a její pravomoci byly přebujelé. Poplašnému křiku o policejním státě nerozumím, a když před naším barákem ve městě se běžně řítí auta 120km/hod a na hlavní třídě předjíždějí tramvaj zleva, chtěl bych více policejního státu. Potřebujeme justici, která co nejrychleji provádí výkon retributivní spravedlnosti, trestá, a umí trestat tvrdě - nic lepšího než odstrašení tvrdostí trestu doposud žádná společnost nevymyslela. Milosrdenství, které je součástí spravedlností Boží, je třeba uplatňovat především vůči obětem zločinců a je odškodňovat, zločince povinnou a náročnou pracovní povinností ve věznicích do odškodňování zapojit. Také zásada třikrát a dost u některých druhů zločinů se mi jeví spravedlivá, neboť je milosrdná vůči dalším potenciálním obětem zločince.

3) Vzdělání je veřejný statek. V Ženevě roku 1535 občané po vyhnání biskupa a přihlášeni k principům reformace odhlasovali zavedení povinné školní docházky - to poprvé na evropském kontinentě. Za Kalvína byla založena Akademie, vysílač reformačních myšlenek do celé Evropy. Kalvinismus vnímá, že vzdělání není soukromý statek, nýbrž veřejné dobro, z něhož má užitek celá obec. Co nejdůkladnější vzdělání co nejvyššího počtu lidí kultivuje všechny lidi, vylepšuje životní prostředí. (Když mi přes plot ukradli v domkářské čtvrti už čtvrté jízdní kolo, předpokládám, že žádný z těch nedopadených pachatelů není absolvent Univerzity Karlovy). Aby společnost mohl žít a vytvářet ponětí o tom, co je spravedlivé a co ne, k tomu potřebuje gramotné, vzdělané, přemýšlivé občany. Na školství, nízkoprahově přístupném, prozíraví politici šetřit nebudou.

4) Přerozdělování zdrojů skrze stát je nu nutné. V roce 1535 v Ženevě odhlasovali občané zbudování špitálu, veřejné instituce, která měla pečovat o nemocné a chudé. Později zakázali ženevští žebrotu u kostela, kde se chudáci dovolovali almužen, tj. skutků milosrdenství. Logika věci byla ta, že ne okázalé dobročinné skutky, které každý vidí a kterých i já si jako dobrodinec užívám, ale diskrétní anonymní pomoc skrze instituce je spravedlivější. Solidarita s nefavorizovanými není soukromá záležitost šlechetných dárců, je to povinnost všech.

Tedy přerozdělování být musí, a tu do rozhodování vstupuje distributivní spravedlnost, která se na rozdíl od komutativní se neřídí pravidlem rovnosti, a nutně uplatňuje pozitivní diskriminaci. Např. invalidům budujeme v Metru dodatečně výtahy, na které komunisté zapomněli, vyhrazujeme jim parkovací místa, poskytujeme slevy na dráze atd. Jakými pravidly pro uplatňování distributivní spravedlnosti se budeme řídit, to vždycky znovu rozhodujeme, předem daných kritérií není. Nevadí, však demokracie, toť diskuse i o těchto záležitostech. Veřejnou diskusi v médiích o tom, jak přerozdělovat, postrádám, místo toho nám vláda naděluje rázná, veřejností neprodiskutovaná, prý šetřivá opatření. Najednou jako důchodce nemám slevu na dráhu a vysvětlení postrádám. Že se musí šetřit, to se musí vždycky, my kalvinisté jsme pro šetření a rozumnou střídmost. Společnost však také přes státní mechanismy musí přerozdělovat, a jak budeme přerozdělovat, aby to bylo spravedlivé, na tom se musíme dohodnout. Dohoda křehké vládní většiny nestačí.

5) Buď práci čest. Ve spravedlivě spravovaném státě se přerozdělují hodnoty vytvořené prací. Kalvinismus zvláště ve své americké puritánské větvi povýšil práci na součást prosvěcovacího procesu, jímž člověk i sám sebe ujišťuje, že se mu dostalo spásy. Zahálka je zlo, prostopášnost. Locke navrhuje, aby se řádně univerzitně vzdělaný anglický gentleman vyučil ještě tak dvěma řemeslům, třeba zahradnictví, zámečnictví neb broušení čoček. Jednou prací si také odpočine od druhé. My kalvinisté tušíme, že nezaměstnanost je těžké sociální zlo. Aby lidé docházeli spravedlivě odměny za poctivou práci, aby k zahálce nebyl člověk (zvláště mladý!) vlastně nucen nedostatkem pracovních příležitostí, to je též úkol státu.

6) Církev je součástí společnosti, ne státu. Službě v církvi jsem se věnoval většinu svého života. Ač jsem 17 let byl povolán jako topič, prostředí evangelické církve jsem nikdy neopustil a nemám to v úmyslu ani od budoucna. Společenství křesťanů, to je tělo Kristovo, je to nádhera a je to tajemství, tak to jako křesťan prožívám. Z hlediska občana, jímž jsem také, však je každá církev dobře zahrnutelná do množiny ‚občanská společnost‘. Vazba církve (či církví, jak se dnes stále častěji říká, a dobře tak, alespoň se církev římskokatolická musí vyrovnávat se svým vlastním učením, že církve vzešlé z reformace 16. století nejsou ve vlastním slova smyslu církvemi) na stát, by měla být ve stejném režimu, jako vazba jiných dobrovolných sdružení. (Trochu váhám, zda do množiny občanské společnosti patří také rodina: rodiče se stali součástí rodinného společenství dobrovolně, děti se narodily nedobrovolně, proto asi rodina zasluhuje i jiné zákonné zacházení než dobrovolná společenství a spolky.) Dovedu si představit, že všechny církve či náboženské společnosti, bez ohledu na velikost či jejich historii, podléhají týmž předpisům o spolcích a sdruženích jako spolek zahrádkářů či včelařů. Když přesvědčíme společnost, že konáme my křesťané skutky dobré, zajisté i stát najde způsob, jak to dobro oceňovat: ve Francii až o 20% (u nás 10%) daňového základu lze odčíst, když dáte dar církvi. Když o tom přesvědčí včelaři, nechť se těší stejné výhodě.

7) Je žádoucí větší podíl přímého politického rozhodování občanů. Jsem helvetofil. Ve Švýcarsku mají referenda každou chvíli a nestěžují si na to. Kde je občanstvo i školami vychováváno k politické odpovědnosti, tam také rozhoduje zodpovědně. Nedávné federální referendum rozhodovalo o tom, zda má být ze zákona šest týdnů dovolené nebo čtyři. Občanstvo velkou většinou zvolilo čtyři: šest se jim zdálo pro ekonomickou prosperitu země neúnosné. Kdo straší tím, že lidé jsou hloupí a volili by v referendech jen to, co je příjemné, říká jinými slovy: svou hloupost uplatněte tím, že nás zvolíte, a my pak čtyři roky budeme předvádět, jak my jsme chytří.

Větší přímé účasti lidu na rozhodování bych se nebál: Ježíš řekl v Kázání na hoře v souvislosti s výzvou, aby jeho posluchači byli světlem světa, že lidé uvidí vaše dobré skutky a budou z nich chválit nebeského Otce. Tedy Ježíš předpokládá, že lidé čistě z titulu svého lidství jsou schopni rozeznat, co je skutek dobrý a co ne. Na tomto základním optimismu je demokracie založena.

DSC_6345b.jpg (101715 bytes)

 zpět