Dekalog a hodnoty pro českou společnost
profesor ThDr. Ing. Jakub S. Trojan
24.2.2014

01b.jpg (142132 bytes)

Profesor ThDr. Ing. Jakub S. Trojan se narodil v Paříži v roce 1927. Vystudoval Vysokou školu obchodní. V letech 1946-1950 působil v YMCA mimo jiné jako sekretář. Vojnu odsloužil tři roky u PTP. Později vystudoval makroekonomii a teologii a stal se evangelickým farářem. Podílel se na vzniku Nové orientace. Jako farář působil také v Neratovicích-Libiši, kde do jeho farnosti patřil Jan Palach. Sloužil jeho pohřeb. Státní souhlas k duchovní službě mu byl odebrán v roce 1974. Byl jedním z prvních signatářů Charty 77. V době normalizace přednášel na bytových seminářích. Po roce 1989 se stal děkanem Evangelické teologické fakulty UK a vede katedru teologické etiky.

03a.jpg (664894 bytes)

 

Jak zařadit Desatero do kontextu, kterému by dnešní člověk rozuměl?

Jakub S. Trojan: Desatero je zařazeno do příběhu. Je to vlastně pokus Izraeli, který putuje z Egypta do země zaslíbené, nabídnout mravní výbavu. Jak se má chovat. Je to součást toho osvobozujícího aktu. Na začátku Dekalogu je: „Já jsem Hospodin, který jsem tě vysvobodil ze jha, z toho otroctví egyptského…“, to je preambule, naprosto neprávní, naprosto jiné povahy. Je to připomenutí, že jste vysvobozený lid. A ten se má spravovat způsobem, který by byl přiměřený aktu vysvobození, abyste v té svobodě neupadli do nového otroctví. Egyptské otroctví bylo vnější, a teď jde o to, aby nabytá svoboda byla kultivována, aby vysvobozený lid v té svobodě naplňoval Boží řád.

Platí, že svoboda potřebuje nějaký mravní základ, aby se vůbec mohla udržet?

Jakub S. Trojan: Potřebuje. Svoboda nemůže existovat bez toho základu, který se neustále připomíná. Upozorňuje ty, kteří ve svobodě žijí, že hrozí nebezpečí, že bez uspořádanosti, bez kázně, bez vymezení hranic a prostoru pro svobodu, by se svoboda mohla zvrtnout. Lidské srdce je nepoddajné.  Izrael ví o tom, co nazýváme hřích, on to třeba nazývá jinak, v jiných souvislostech, ale ví, že svoboda bez jistého ukotvení, bez jisté pěstěné kázně se může zvrtnout v rej nezodpovědných. Bez odpovědnosti se svoboda zvrtne. Čili partnerství svobody a odpovědnosti je strašně důležité.

Jakým způsobem přiblížit obsah Desatera pro dnešní lidi, kteří mají mnoho zájmů, podnětů, aktivit … a my jim chceme sdělit, že je dobré přijmout nějaká pravidla.

Jakub S. Trojan: Já vidím nadějný prvek dnešní situace v tom, že je mezi lidmi jistá zvídavost, že jsou stále frekventnější úvahy, že by se společnost měla spravovat nějakým řádem, že celá řada lidí se odvolává na to, že Desatero nějak platí. Samozřejmě pojetí Desatera je asi v lidové představě zjednodušené, že se nemá krást, že se nemá zabíjet… Oni to chápou opravdu jenom jako soubor mravních příkazů a nevidí celé pozadí, jak ten Dekalog vlastně vyrostl, že je uvozen neobyčejnou kladnou zvěstí: „Já jsem vás vysvobodil.“ Že preambulí Dekalogu je svoboda. Ale budiž. Teď jde o to, jak to tlumočit v rozhovorech. Oni si z Dekalogu berou tu druhou část s příkazy, jako nezabiješ, nesesmilníš, nepokradeš, nebudeš závidět, nepožádáš ženy a tak dále. Tak, to nesesmilníš a nepožádáš ženy, to v té české společnosti není tak moc frekventní, ale to nezabiješ, to bezpochyby ano, a nebudeš krást, to snad také. Asi většina by uznala, že to je základní pravidlo. To znamená, že my jako ti, kteří známe pozadí a celou tradici a z čeho Desatero vyrůstá, bychom asi neměli v rozhovoru s českou společností v první fázi nikoho zatěžovat složitým výkladem. Jestli si kladou otázku, co by nám pomohlo v naší situaci, aby se mravní vztahy zlepšily, a sami přicházejí na to, že je to možná Desatero, tak z toho lze vyjít. Je důležité nezatěžovat je požadavkem, že by k tomu museli přijmout také víru. A teprve později postupně v rozhovorech možná zjistí, že Desatero je jen výsek integrovaného životního postoje, k němuž potom patří i celá řada dalších věcí. Ale zároveň si řekněme, že Dekalog sám nezabírá všechno. Třeba se v něm vůbec nemluví o odpuštění. Nemluví se o lásce. Tak milovati Boha, budiž, ale láska k bližnímu není nijak rozvedena. Celá řada etických témat v Dekalogu není obsažena. Cti otce svého …, ani v tom není láska. Takže nezatěžovat dialog od začátku hypotékou, pokud neuvěříte, tak s Desaterem vůbec nemůžete pracovat. I ty, kteří jsou bez zakotvení v křesťanské tradici, ale jsou znepokojeni mravním stavem společnosti, je třeba uvítat, že si kladou otázky. To je duchovní kapitál, že si to uvědomují a jsou to vlastně spojenci. A nesmíme ty spojence odradit tím, že řekneme, no jo, ale vy nevěříte. To je otázka nemístná, že nevěří. Oni touží po nějakém mravním zákoně, který by přece jenom napravil vztahy mezi lidmi. A to je ohromný vklad z jejich strany. A ten vklad je potřeba přijmout kladně.

Takže křesťanství není moralizování: Měli byste se víc snažit, neměli byste krást, měli byste, a neměli byste… Není to duchovní kulturistika, budeme se vylepšovat. Na židovství a křesťanství je úžasné, že se rozdává zadarmo. Bůh říká: ‚Já jsem vás vysvobodil, a když jste svobodní, když se o vás starám, tak přece nepotřebujete krást a nemusíte zabíjet. A svoboda je v tom, když si člověk uvědomí, že mravnost není jen výsledek mého snažení a sebezdokonalování. Je to dar každému, kdo vstupuje do vztahu, ve kterém partner říká: ‚Ty už to nepotřebuješ.‘

6bf41174-470a-4b9e-98ac-02cc10f94c17a.jpg (137354 bytes)

Jakub S. Trojan: Ano. Právě to, že Desatero začíná: „já jsem tě vyvedl“, že, začíná obrovským kladem, který je zadarmo, to je varování proti moralismu, který jinak zachvacuje naše duše. Tím překračuje hranici, čeho bychom mohli dosáhnout z vlastních sil. Ježíš začíná kázání nahoře, které také obsahuje jisté mravní výzvy, blahoslavenstvím. Na počátku se říká ‚vy jste blahoslavení‘, už teď, že? A z tohoto vědomí, z blahoslavenství a z darů, které jsou s tím spojené, vyrůstá odpovědnost. A tím se překonává moralismus. Předem jsme zahrnuti do vysvobozujícího aktu, že už nemusíme sloužit v Egyptě, jdeme pouští do země zaslíbené a dostáváme Desatero.

Na počátku Desatera je klad. Byli jste vysvobozeni. A jako svobodní teď máte šanci ten řád naplnit. A bohužel se nám nedaří čelit mrzuté náladě, že je všecko špatně, jako bychom nedovedli růst z toho kladu, že království boží se přiblížilo. To je jenom jiné slovo pro ten klad. Ježíš začíná svou činnost tím, že ohlásí, že se Království boží přiblížilo. A potom shromážděným řekne v kázání nahoře: Vy jste ti blahoslavení. To znamená sdělit ten klad, umět ho přiblížit české společnosti, když ji člověk oslovuje při nejrůznějších příležitostech. Nepřidat se k těm, kteří neustále vidí jen ty hrozné věci, které se dějí. Když začala válka, tak mně bylo 12 a když válka končila, bylo mi 18, tak vím, že 20. století je nejhroznější století. Nejhroznější. Dvě světové války, dva totalitní systémy s děsivými oběťmi. To, co se děje dnes, je zanedbatelné. Někde někdo něco ukradne. Tak samozřejmě jsou to činy, nad kterými se člověk trošku zastaví rozum, ale ve srovnání s minulostí je to nic. Žijeme relativně v nádherném světě. A lidi ztrácejí nervy a jsou úplně zlostní a neschopní dialogu, protože jsou opanováni představou, že všecko je hrozné. A to můžeme přemoci vyrovnaným a klidným vědomím toho, že ta milost předchází všechno. To znamená, že na počátku je vděčnost. Vděčný člověk, který vidí dozadu, až kamsi do mlh, kde se setkali ti první partneři, si řekne: Já? Proč tu jsem? Jak to, že jsem tu právě já, když ta pravděpodobnost je tak pranepatrná? Takže když si to člověk uvědomí a dá prostor vděčnosti, která s těmi dalšími jako je láska a odpuštění, plus odpovědnost, mělo by to stačit. Církve by to měly umět zprostředkovat lidem, aby si uvědomili, že dar života provázený těmito krásnými možnostmi, je cosi naprosto jedinečného. V kosmu je to jedinečné.

Ze všech stran jsme atakováni obrovským kvantem informací, které zčásti jenom přijímáme, ani je nejsme schopni pořádně utřídit. No a to musí nepozorovaně vést k naší dezintegraci. Nebo lépe řečeno, postmoderní člověk vůbec není schopen se soustředit, aby si vybudoval integrovanou osobnost, která ví, co je první, co je druhé, co je třetí, co je padesáté, aby byl nad tím, a dovedl to korigovat, opravovat, doplňovat. Je tažen informacemi, neustále je vlečen, tažen a jen tak maličko vyčuhuje, aby se v tom neutopil.

Samozřejmě to vede k ubrušování výrazných osobnostních rysů, neschopnosti osobnostní integrace a k povrchnosti, která umožňuje, že člověk je zmítán tu jednou náladou, tu druhou náladou. Všecko se vlastně převádí do nálad. Lidé dnes neřeknou, já jsem přesvědčen, řeknou, já to cítím, já cítím. Ten cit, který je velmi chaotický, oproti myšlení, které má řád, se projevuje i v řeči. Ano, jsme vláčeni stavy různých pocitů a zážitků. Zážitek, pocit, to je to, co se cení. A trpí zejména integrita života. Lidé žijí zážitkově rozbitý svět. Tu je silný zážitek, tu je silný zážitek, pak je mdlejší zážitek, pak vůbec není žádný, prázdnota. Ale práce na sobě, aby člověk integroval a rozlišoval zážitky, uspořádal si je, řád integrované osobnosti, to chybí. Lidem nechybí inteligence, ale integrita osobnosti, která znamená, že mnoho věcí člověk musí vydělit, dát od sebe, vytřídit, rozlišovat, seřadit, aby nebyl vláčen tu nějakým pocitem, tu zase jiným pocitem.

V tom je pokora a sebekázeň. Říci: Ano, v této chvíli mám takové priority a proto se mohu těchto padesáti věcí vzdát. Mám cíl a jdu tímto směrem. Když chci prožít dobrý život, pak z toho vyplývá, že se mi začnou věci řadit do nějakého pořadí. Pozná se, co je důležité a co není důležité. Čemu se chci věnovat, co můžu odložit.

Normálně člověk netuší dopředu, že přijde pokušení. Přicházejí situace, kdy se člověk dostane do morálně složité situace, kdy opravdu neví, jak se rozhodnout. Nabízí se nějaké jednoduché řešení, o kterém tuší, že je špatné, a dostává se do strašného tlaku.

Jakub S. Trojan: Když člověk stojí před dvojí možností, trojí možností, a vidí, že to je situace životní, která vyžaduje závažné rozhodnutí, měl by mít několik nejbližších přátel nebo blízké v rodině, a měl by to dát na stůl. Protože člověk někdy rozhodování sám nezvládne. A může ho to převálcovat. A musí mít strategii, řekl bych obranný grif i vůči sobě samému. Tam, kde by to sám asi nezvládl, je třeba umět se svěřit, mít přátele. Protože lidé sice často žijí obklopeni lidmi, ale nemají nikoho blízkého. Katolíci na to mají zpovědníka. To je také jistá pomoc. My na to neklademe důraz, ale pak bychom to měli umět nahradit blízkým vztahem k těm, ke kterým máme důvěru.

Když člověk udělá správné rozhodnutí, dobrý skutek, tak by asi měl mít dobrý pocit, ale nejde o pocity. Také se ten pocit nemusí dostavit, že. Je zajímavé, že Písmo je chudé na zaznamenávání pocitů. V těch rozhodujících místech není ani zmínka o tom, že se budete cítit dobře. Mravnost není otázka pocitů.

Kdežto dnes se na pocity klade důraz - já to tak cítím, já to tak cítím. Jakoby to byl argument, že to tak někdo cítí. To vůbec není argument. Pocit je to, co je buď přidáno, nebo není přidáno, ale to není rozhodující. Rozhodující je, co mám udělat, co je správné nebo co není správné. City jsou při tom přidané, adiaforní, jsou vedlejší. Dokonce při tom mohu mít i strach. Důležité je, že něco mám udělat, že to je moje povinnost. Skoro Kantovsky, řekl bych. Je to povinnost.

Když to shrneme, tak první zpráva, kterou česká společnost potřebuje, je zpráva o vysvobození, a že ke svobodě patří odpovědnost. A odpovědnost znamená, že se nerozhoduji podle okamžitých pocitů, které jsou vratké a mění se.

Jakub S. Trojan: Rozhodnutí musí být podloženo otázkami a odpověďmi a důkladnou znalostí. Nevnucujeme společnosti, že jsme jediní, kdo ví, jak se to dělá. Ptáme se, jak se rozhodujete vy. A proč to tak děláte. Položili jste si otázku, co riskujete, co získáváte, co tím můžete způsobit. Kde je odpovědnost?

Pokud by bylo více občanů takto naštelovaných, to znamená, že si uvědomují odpovědnost, která nás vede k bdělému rozvažování v každé situaci, co máme dělat a proč to máme dělat právě tak a tak, bez ohledu na to, co při tom budeme cítit nebo nebudeme cítit, pak by se po mém soudu přece jenom něco v české společnosti pohnulo, i v politice.

V etice existují určité otázky, které si člověk může klást sám nebo spolu s někým, aby se správně rozhodnul. Například rozhodovat se v dlouhodobé perspektivě do budoucnosti, Masaryk říkal sub specie aeternitatis. Rozhodnutí s dlouhodobou perspektivou bude kvalitnější, než když se na to dívám jenom z hlediska okamžité situace. Nebo pravidlo, co nechceš, aby druzí činili tobě, nečiň ty jim. Umím-li vžít se do situace druhého člověka, obrátíme-li si role, najednou uvidím jiné aspekty svého rozhodování. Etika je velmi exaktní postup: jaké otázky si musím položit, abych si na ně odpověděl, a abych nakonec udělal správné rozhodnutí.

BOS287d12_Palach_Dezort_Troja.jpg (114338 bytes)

BOS287d12_Palach_Dezort_Trojan.jpg (41149 bytes)

Pohřeb Jana Palacha v roce 1969

 zpět