Filosofické souvislosti etiky
Mgr. Marek Orko Vácha, Ph.D.
19. 3. 2014

 

CHU307ad4_Vacha_Marek1_1221x1762.png (431513 bytes)

03-19-2014-1bs.jpg (345543 bytes)

Mgr. Marek Orko Vácha, Ph.D., kněz, teolog, etik, přírodovědec, pedagog, spisovatel,přednosta ústavu etiky na 3. lékařské fakultě UK. Marek Vácha pochází z Brna, kde na Přírodovědecké fakultě MU vystudoval obor molekulární biologie a genetika. Teologii studoval v Olomouci a v Bruselu. Učí biologii a náboženství na Biskupském gymnáziu v Brně a na Arcibiskupském gymnáziu v Praze. Na Fakultě sociálních studií v Brně vede seminář zaměřený na vztah křesťanství a ekologie. Zabývá se evoluční biologií a lékařskou etikou, publikoval řadu článků a knih.

maxresdefault.jpg (126074 bytes)

Děkuji moc za pozvání do amerického kulturního centra Jiřímu Paynovi. Jsem za to moc vděčný a jsem také moc vděčný za název té přednášky ‚Filosofické souvislosti etiky‘, protože to je tak volné téma, že tam opravdu lze říct cokoliv. A to, o čem chci mluvit, je v zásadě výsledek toho, že jsem determinovaný tím, že jsem původní profesí biolog a zároveň, že jsem vystudoval teologii. Bude řeč o biologii, teologii, etice a jakémsi teda jako průřezu tady těmito disciplínami.
Toho času učím etiku na 3. lékařské fakultě University Karlovy v Praze u nás ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady. Když začínáme kurz etiky, tak první obrázek, který našim studentům pouštím, je text z Platonova spisu Republika, kdy Platon uvádí své posluchače do jednoho, řekněme, myšlenkového experimentu, který se jmenuje Gygův prsten, Gyges Ring. Pastýř Gyges nachází prsten a když si jej nasadí, zjistí, že dokáže být neviditelný a najednou zjišťuje, že když je neviditelný, tak může dělat cokoliv. To znamená, můžu dělat cokoliv a nemůže na mě ani policie, ani žádná síla tohoto světa, protože to moje jednání je naprosto nepostihnutelné. A Platon se ptá svých čtenářů, jak by se změnil váš život, kdybychom vlastnili tento prsten a mohli jej používat bez jakýchkoliv konsekvencí.

Druhý diapozitiv, který našim studentům pouštím, je obrázek z pouličních nepokojů v Tottenhamu ze srpna 2011, kdy si možná vzpomínáte tady všichni, že v těch předměstích velkých britských měst došlo k tomu, že zejména mládež povstala a začala rozbíjet výlohy supermarketů a obchodů a začala je rabovat a loupit a krást to zboží, a britské policii se s vypětím sil podařilo nastolit znovu pořádek, a poté, co se tak stalo, tak sociologové a filosofové začali přemýšlet, co vlastně se stalo. Co to spustilo a proč ta mládež se takhle zachovala, a ke svému zděšení zjistili, že tou příčinou nebyl ani protest proti Mezinárodnímu měnovému fondu, ani proti globálnímu oteplování, ani proti Wall Street, ani proti světovému kapitalismu, že to bylo prostě jenom drancování. Že mládež ve svém celku, kupodivu ani ne nějaké gangy mladistvých, ani ne kriminálníci, ale jedna vrstva mladých, která se neměla příliš špatně, ale toužila se mít o něco lépe, prostě začala loupit a rabovat a jejich síla byla v tom množství, no a najednou si britští filosofové s hrůzou uvědomili, že jestli mezi mnou a tou rozbitou výlohou stojí jenom ta policie, ze které mám strach, no tak je samotný koncept svobody v ohrožení. Pak samotná svoboda jako taková je v ohrožení.

Tottenham.jpg (114486 bytes)

A chci ještě dneska malinko mluvit o Kantovi, který když tady o tomto mluví, v úplně jiné souvislosti, tak říká – máme dva typy přístupu ke světu a dva typy lidí. První se říká heteronomie, kdy nekradu ze strachu, že by mě chytli. Kdy ten zákon nade mnou stojí jako jakási klec a já nelžu, protože se bojím, že bych byl odhalen, nekradu, protože se bojím, že by mě dopadla policie, kupuji si jízdenky do metra, protože se bojím, že by mě chytli revizoři, no a Kant říká – tak takovýto člověk sice opticky jedná hezky, eticky, ale vlastně to vůbec není etický člověk. Maximálně zbabělec. A to vůbec nemá nic společného s etikou. Protože já jednám hezky jen ze strachu, že by mě dopadli, a zákon jak nějaká past, jak nějaká klec visí nad mojí hlavou, a já se bojím, kdy už dopadne.

Zatímco člověk, který je opravdu etický, je autonomní. To znamená, ono to vychází nějak ze mě, a to je ta známá Kantova etika, kdy Kant tak, jak má složitou filosofii, tak má velice jednoduchou etiku. A říká – vždycky před každým jednáním mě napadá celá paleta různých možností, takové ty krátké věty morálního obsahu, kterým z podivných důvodů říká maximy, ač v reálu by to byly nejspíš minimy. Co to může být? Tak třeba nikdy nekraď – říká Kant. Nebo kraď, ale jenom když to bude ze státního. Nebo nikdy nelži. Anebo třeba lži, když z toho budeš mít prospěch a nepřijde se na to, a podobně. Kant potom říká – tak po vší paletě myšlenek musím velmi pečlivě volit a musím zvolit tu maximu, podle které si – teďka to velmi zjednoduším – podle které si můžu rozumně představit, že by všichni lidé v Praze žili. Co třeba ta maxima – nikdy nekraď? Umím si rozumně představit Prahu, ve které by všichni lidé žili podle maximy nikdy nic neukradni? Kant říká ano, to bych si dovedl představit. Co třeba maxima kraď, ale jenom když to bude ze státního? Tak říkám – to bych si neuměl představit. Nemohl bych rozumně chtít stav, ve kterém by všichni lidé jednali podle této maximy. A tak dále. Dělá za druhé takový prosev těch maxim a nechává jenom ty, které si můžu rozumně přát, a ty mají vycházet potom ze mě. Podle Kanta já nesmím lhát ne proto, že bych se bál, že by se na to přišlo, ale proto, že si rozumně nemůžu přát stav, ve kterém by všichni lidé této země lhali. Nemůžu krást nebo nesmím krást, protože si nemůžu rozumně představit stav, ve kterém by všichni lidé kradli. Tedy jsem autonomní člověk, ten, který si sám stanovuje zákony a dodržuje je, a to teda mimochodem není náhoda, že toto je přesně ten rozdíl, který později odliší člověka od zvířete. Podle mnoha filosofů. Toto je právě ten rozdíl mezi člověkem a zvířetem, člověk si stanovuje zákony a dodržuje je. Tedy já musím být autonomní a morálka musí vycházet ze mě. Proto jsou dvě věci, které Kant obdivuje, nejenom hvězdné nebe nade mnou, ale také mravní zákon, který je ve mně a který ze mě tedy má vycházet. Podle Kanta nesmím rozbít výlohu obchodu, i kdybych věděl, že mě policie nedopadne. Nesmím lhát, nesmím krást a podobně. Potom pokud se dostáváme do situace, kdy všichni jednáme jenom podle, řekněme, té heteronomní morálky, že nekradu, nelžu a nezabíjím jen proto, že se bojím policie, pak opravdu samotný koncept svobody je v ohrožení. Nebo ještě jiný příklad: říká se někdy, že právo je jakási svěrací kazajka, která se snaží šílence spoutat, zatímco etika se snaží změnit šílencovo nitro. Etika má měnit moje nitro, to, co je ve mně.

Teď chci říct něco, co vychází z německého filosofa židovského původu Hanse Jonase a lehce i z britského, do nedávné doby do srpna, vrchního rabína Commonwealthu Jonathana Sackse, kdy řekněme, že od druhé půlky 19. století se prudce mění koncept člověka. Řeknu to z časových důvodů pokud možno rychle. Celá tradice Evropy vychází z řecko-, přesně židovsko-křesťanských kořenů a v zásadě pokud žijeme podle knihy Genesis a vůbec podle Tóry, tak morálka Tóry je jednou provždy daná, je naprosto nepodmíněná a je nezávislá na čase a na geografické lokalitě, židovští rabíni říkají, že být židem znamená být mimo čas. A chtějí tím říct právě toto, že dodržují morální zákony, protože ty jsou prostě jednou pevně dané Desatero, které platí ve všech geografických lokalitách, ve všech časech.

A přichází k zajímavému jevu, který zkusím říct velmi rychle. 1859 má Darwin O původu druhů a přispívá tím k tomu, že začínáme měnit pochopení člověka. Ještě celý středověk – scholastika a Tomáš Akvinský  –  vnímá člověka jako bytost, která je kdesi uprostřed obrovských přesýpacích hodin. Pod námi je pyramida živočichů, rostlin, minerálů a vůbec Země, a nad námi se rozevírá obrácená pyramida andělů nebeských, kůrů a kdesi nahoře je Bůh. A člověk je taková slitina duchovna a tělesna. Člověk je velmi zvláštní, a Herder říká – klasik 18. století – že člověk je propuštěnec přírody. Max Scheller říká na začátku 20. století, že člověk je vyvázán ze svého okolí. A Immanuel Kant – už vzpomínaný – říká v 1804, říká v 18. století, že příroda není ani tak naše mother, jako spíš naše stepmother. Ona není ani tak naše matka, jako spíš naše poloviční matka. A všechny tady tyhle myšlenky chtějí říct to, že člověk pochází z přírody, tělesně i součástí, a také se otevírá kamsi nahoru. Člověk je na vrcholu viditelného světa a je dole pyramidy neviditelného, s čímž souvisí také to, že Země je středem vesmíru, místo, kde se narodil Boží syn. Ještě potom třeba Leon Bloy, francouzský spisovatel začátku 20. století, řekne – není možné, aby se Země točila kolem Slunce, protože není možné, aby se Syn Boží narodil jinde, než ve středu vesmíru, kolem které se to všechno točí. Pak přichází Koperník, heliocentrická soustava, pak tuším Thomas Reid v 18. století přichází na to, že celá ta mléčná dráha, kterou vidíme, že to je jenom pohled do nitra galaxie a že na nebi je obrovská spousta takových galaxií, jako je ta naše, takže nejenom Země, ale ani Sluneční soustava není středem světa, ani Slunce, ani ta naše galaxie. A přichází Charles Darwin 1859 a řekne, že člověk pochází ze zvířete. Člověk pochází ze zvířete, veškerá ta milostná poezie toho 18. a 19. století najednou dostává velkou ránu. Člověk je najednou shozený ze svého piedestalu, do toho přichází Wöhler, německý badatel, kterému se podaří syntetizovat močovinu. I organické látky mého těla se dají syntetizovat z přírody, která je kolem. Člověk pochází ze stejných prvků Mendělejevovy tabulky jako okolní svět a jakási destrukce člověka postupuje dál. Půlka 20. století potom objeví kybernetiku a princip zpětné vazby, homeostatické mechanismy, teploty a podobně, dneska už to umíme velmi působivě napodobit, 1932 je patent na zpětnou vazbu. A konec konců i embryologie přes veškerou působivost a účelnost vývoje od zygoty po narození najednou velmi přesvědčivě dokáže, že my si celý ten vývoj od vzniku zygoty až po porod můžeme v zásadě vysvětlit v intencích organické chemie, biochemie, molekulární biologie a podobně. 1975 přichází Ed Wilson a píše naprosto přelomové dílo s názvem Sociobiologie, a v tom díle Wilson velmi působivě a přesvědčivě – a věřím, že v tomhle má pravdu – dokáže, že i svědomí je založeno na principu přírodního výběru. To je věc, která už patří spíš do biologie a kterou možná stojí za to jenom naznačit, kdy Wilson říká – to je dnes velká debata o evoluční biologii, která doposud neutichla, která si myslím, že je mimo rámec tady této přednášky – jestli tou jednotkou přirozeného výběru, jestli to může být skupina. Vždycky se říkalo – to je jedinec. Pak to byla genocentrická představa, to znamená, v mém těle se geny jako hráči fotbalového družstva schází, nějak mě vytvoří, ale přirozený výběr určitě funguje na jednotlivci, a pak byla velká otázka, napřed uznávaná, potom posmívaná, dneska pomalu znovu uznávaná, jestli přírodní nebo přirozený výběr může fungovat také na nás jako na skupině. Jestli třeba, kdybychom žili my ve skupině, navzájem si pomáhali, přátelili bychom se mezi sebou, jestli bychom za sebou zanechali víc potomstva než skupina sobců. A tomu se řada biologů velmi posmívá. Protože říká, to v přírodě nemůže existovat. Protože aby to fungovalo, musí být málo emigrací, málo imigrací, musíme poznat podle tváří jeden druhého, musíme být dlouhověcí, musí docházet k opakovaným interakcím, musíme být nějak citliví na podvodníky, kteří by toho jenom zneužívali, a to jsou tak ostré constraints, že to nemůže fungovat. A dneska se zdá, že to přece jenom aspoň někdy, aspoň někde, že by to fungovat mohlo, no a Wilson říká – tak to i naše svědomí, taková ta představa, že máme být na sebe laskaví, že si máme pomáhat, to může mít nějaký genetický základ. Najednou člověk jakoby je shozený ze svého piedestalu, stává se součástí živé přírody a najednou přestává být vůbec patrné, jestli se člověk nějak od zvířat odlišuje. Jestli vůbec najdeme nějaký rozdíl, který by člověka lišil od zvířat. Protože ještě ve světě starých Řeků to tak nebylo. Alkmaión, 6. století před naším letopočtem, před Kristem, říká, že rozdíl mezi člověkem a zvířaty je v tom, že někteří lidé jsou chápavější. A nemyslí to jako vtip. Otrok je vnímán Aristotelem jako mluvící zvíře. Řada lovecko-sběračských komunit nevidí kvantitativní rozdíl. Různé národy osídlují svět, národ lidí, ale spousta taky dalších národů zvířat, a tam není žádný rozdíl. Potom do toho přijde křesťanství, které člověka katapultuje na kvalitativně vyšší rovinu, a rozdíl mezi člověkem a zvířetem bude obrovský a bude se jmenovat duchová duše. Pro rostlinu, která bude utržena nebo pro komára, kterého zamáčknu, jeho příběh končí smrtí, pro člověka ten jeho příběh nějak pokračuje dál v nějakém dalším modu existence. Najednou člověk je kvalitativně výš než ty ostatní zvířata. Do toho přijde v 17. století Descartes, pokusí se dokázat existenci lidské duše, a skončí tím, že řekne, že to zvíře, to je prostě jenom biomechanismus, tam není nic zásadního na tom zvířeti, to je soustava per, měchů, průduchů, ve kterých není ani žádná schopnost cítit bolesti. V tom 17. století přichází taky první vodotrysky a první mechanické loutky, a nemůže cítit bolest zvíře. Nemůže cítit bolest. Dnes bychom řekli, že do auta liju benzín, aby to jelo, do psa liju granule, aby to jelo, a tam není žádný kvalitativní rozdíl, takže také pitvy zaživa, lití vosku a olova do cév psů, aby se vidělo, kam to teče, a představa byla taková, že když mi automechanik rozebírá motor auta, tak nedělá nic špatného, krutého, podobně když rozebírám psa zaživa, tak nedělám přece nic špatného, ten není schopen cítit bolest. Pak přijde 19. století, které shodí se stolu lidskou duši, a zůstává ten rozdíl, že člověk má obrovskou škálu emocí a zvíře má nula emocí. Na začátku 20. století přijde Henri Fabre, francouzský badatel, se svou knížkou Ze života hmyzu, která nepochybně inspiruje potom Karla Čapka. A ve 20. a 30. letech přijde Němec Konrad Lorenz a Dán Niko Tinbergen a založí etologii, nový směr a novou větev biologie, a najednou se zjišťuje, že zvířata mají obrovskou škálu emocí, cítí bolesti, radosti, hrozí si, komunikují spolu, ohraničují si svá teritoria, namlouvají se, a kdo ví co ještě, takže najednou diference není patrná. Člověk nemá duši, zvíře nemá duši. Člověk má škálu emocí, zvíře má škálu emocí, najednou vůbec není patrný ten rozdíl člověka od ostatní živé přírody. A najednou tady je otázka, kvůli které tady celé to téma otvíráme, jestli tady člověk má nějaké zadání. Jestli tady má člověk nějaký úkol. To je přesně to, k čemu dochází určitý směr evoluční biologie, kdy, řekněme, ten biblický člověk z první kapitoly knihy Genesis, dostává jasné zadání být obrazem božím. Hans Jonas říká, že to je pro něho nejdůležitější věta Tóry, to, že člověk je stvořen k obrazu božímu, protože Jonas říká – tady člověk dostává úkol, jasné zadání – srovnejte potom s Leviticus 19.2 – buďte svatí, neboť já, Hospodin, váš Bůh, jsem svatý – a říká – člověk tady má prostě úkol a má jít vzhůru.

Proč biologie? Přijde na to, že zaprvé bůh není, to je konec 19. století, a člověk je naprosto nezamýšlený a naprosto náhodný výsledek evolučních slepých sil. Člověk – říká Jonas – je najednou imageless image of man, bezobrazný obraz člověka. Jako kdybychom šli pořád nahoru do těch přesýpacích hodin a v určité chvíli zjistili, že ten žebřík končí. Že tam nad námi nic není. Teď se člověk najednou vznáší ve vakuu, nejistý si sám sebou a to jediné, co nám zbývá, je podívat se do hlubin minulosti a nějak se snažit odhadnout tu svoji etiku. Jonas říká, že člověk je najednou garantem hodnot ve světě zbaveném hodnot a člověk najednou sám určuje, co je dobré a co je špatné. A Jonas k tomu dodává jednu poznámku, kterou zařaďme, prosím pěkně, jenom jako poznámku pod čarou, kterou opravdu nabízím a nevnucuji, kdy Jonas k tomu dodává jednu kouzelnou větu, jako přirovnání z Písma svatého, zejména to je v Knize soudců, kdy se tam říká, že když v téhle knize, která mimochodem má velmi úzký vztah s první kapitolou Genesis, kdy Izrael pořád váhá, jestli má být teokracie se vším všudy, jestli opravdu nás vede Bůh, a nebo jestli máme jít do takhle obrovské hereze, že si máme určit krále. Kniha soudců nakonec končí špatně, Izraelité se rozhodují, že budou mít krále a dopadá to takhle. Soudce je jenom jakýsi charismatický člověk, který řeší konkrétní jeden spor, jakoby král ad hoc bychom mohli říct. A Kniha soudců říká, že když chceme znázornit absolutní anarchii, když se chce říct, že všechno je špatně a že Izraelité odvrhli Hospodina, svého boha, a šli si každý vlastní cestou, tak se každý rozešel do svého domova a dělal to, co považoval za správné. Absolutní rozklad společenství, absolutní mravní anarchie, kdy každý jde do svého domu a dělá to, co považuje za správné. A Jonas říká – to je v Genesis kolaps celé společnosti, rozpad hodnot. A v současnosti to považujeme za naprostý ideál, aby si každý mohl dělat to, co je správné. Právě Jonatan Sacks velmi hezky a dost děsivě poznamenává, že současná společnost je na tom tak, že hřích, který byl ve světě knihy Genesis jasným porušením Desatera, tam nebylo o čem diskutovat, zabití nevinného třeba … Exodus říká: nepřidáš se k většině, páchá-li zlo. A tím se navozuje etika. Tím začíná etika. Nepřidáš se k většině, jež páchá zlo, o hříchu není diskuse. Zatímco Jonatan Sacks říká, v naší společnosti hřích se stává nemorálností, nemorálnost se stává deviací, deviace se stává alternativou, a všechny alternativy jsou povoleny. Všechno je najednou možné. Není tady žádné absolutní dobro ani absolutní zlo, jsou tady různé názory, a jistěže to je jenom určitý úhel pohledu, jistěže není možné říct, že by současná pluralitní Evropa neměla žádnou etiku. Ba možná dokonce náš problém je v tom, že ne že bychom neměli žádnou etiku, jako spíš že těch etik máme až příliš mnoho. A jistěže, zdůrazněme to, jistěže určitě ideálem není, abychom nad sebou měli jeden jediný etický systém. V zemích, kde tomu tak je, což je třeba některé krajiny Afghánistánu nebo Čečny, kde je právo šaría jako jediný nezpochybnitelný etický systém … tak možná ta váhající, kolísající, pluralitní Evropa přece jenom je na tom ještě lépe než uniformita takového střihu. Ale přece jenom Jonas tou myšlenkou cosi důležitého říká.

A abych destrukci člověka nějak dokončil, tak možná tím posledním rokem je rok 2005, kdy byl dokončen genom šimpanze, a dneska nám to z perspektivy roku 2014 připadá naivní, až trochu směšné, ale vždyť to je pár let zpátky. Vědecká komunita, David Baltimore, se zatajeným dechem četla genom šimpanze. Když si dáme string (řetězec) písmen DNA šimpanze a vedle toho string (řetězec) písmen DNA člověka, a když se díváme, jestli tam jsou nějaké rozdíly, … a všichni hledali, jestli jsou nějaké geny pro lidství. Jestli v písmenkách DNA najdeme nějakou narážku na to, že ten jeden druh je schopen napsat Devátou symfonii, anebo namalovat nebo vyzdobit strop Sixtinské kaple, a ten druhý druh ne. A nic se nenašlo. Absolutně nic se nenašlo. 98,6 procent písmenek je naprosto stejných. Pohled do DNA nám nedává absolutně žádnou narážku, absolutně žádný motiv, absolutně žádný rozdíl v tom, jestli se člověk od šimpanze vůbec nějak liší. 98,6 procenta je shoda, v těch genech, které kódují proteiny. Je rozdíl mezi třemi až čtyřmi procenty, s tím, že dneska si uvědomujeme – to nechme taky jako poznámku pod čarou – že rozdíly mezi člověkem a ostatními organismy vůbec nejsou v tom, jak bychom si darwinisticky představovali, že bychom měli jiné geny, ale rozdíl je v tom, které geny, v kterých buňkách, v kterých tkáních, v kterých orgánech, v kterém čase a jak moc se přepisují. Řekněme, je to jako kdybych měl dva klavíry, které budou mít velmi podobné klaviatury, na jeden klavír můžu zahrát skladbu člověk, na druhý můžu zahrát skladbu šimpanz. Na jeden klavír jazz, na druhý klavír Mozarta. Na třetí klavír třeba rokenrol. Celá živá příroda má genomy velmi a velmi podobné. Teď přichází otázka velmi filosofická, jestli se člověk vůbec nějak jako liší. Jonas říká – no tak ano, člověk je najednou ten bezobrazný obraz člověka, najednou není obrazem božím, najednou přemýšlí sám o sobě ve světě zbaveném hodnot. To je neobyčejně zajímavé číst texty současných evolučních biologů, kteří takhle občas někdy amatérsky více, někdy méně, spekulují o morálce a o etice a vlastně jim z toho, jsou-li dostatečně důslední, vychází obrovská hrůza. Jacques Monod – má Nobelovu cenu za regulaci genové exprese u bakterií – říká, když ho parafrázuji – tak my jsme kus hmoty, který otevřel oči, díváme se kolem sebe a nic. Ve vesmíru není ani smysl, ani bůh. Člověk žije ve světě, který je absolutně zbavený hodnot. Náboženství, berlička pro slabé, kteří nemají odvahu se podívat do naší mrazivé vesmírné děsivé samoty. Monod říká, vesmír, který je hluchý k naší hudbě. Absolutně nikoho nezajímá, jestli jsem dobrý nebo jestli jsem špatný, jestli jednám takhle nebo jinak, vesmír, ve kterém všechny moje lásky, úzkosti a nenávisti jsou hrou akčních potenciálů mozku a umře to v mé lebce po mé smrti a nic z toho nezbude. Výsledkem je obrovský děs. Fred Hoyle, britský astrofyzik, se ptá svých studentů, jestli jednou uděláme počítač, který dokáže myslet. Říká, samozřejmě že ano. To jsme my, to jsme my. Jestli v nás evoluce dokázala vytvořit z prvků Mendělejevovy tabulky mozek, který dokáže o sobě přemýšlet, tak to by bylo, abychom to jednou neudělali z týchž prvků Mendělejevovy tabulky, ještě navíc pomocí naší inteligence. Pokud tohle dokáže slepý přirozený výběr, no tak to by bylo, abychom to jednou nedokázali my. Najednou člověka neumíme moc dobře definovat. A člověk se najednou potácí ve světě, který je jakoby zbavený smyslu. A těžko etiku o něco opřít. Opakuji, problém není v tom, že bychom neměli žádnou etiku a nastala vláda anarchie. Problém je v tom, že máme mnoho různých etických systémů a těžko říct, který je ten správný.

Učíme lékařskou etiku, ale jaká by měla být etika etiků? Kdo mně dal mandát k tomu, abych to učil tak, jak to učíme? My to učíme tak, jak se to učí na amerických univerzitách, snažíme se. Ale je to etika pragmatická, je to etika, která vychází z jakéhosi společného konsensu. A vychází – mimochodem zámořská etika vychází typicky a vyloženě z takzvaných čtyř principů lékařské etiky, což dělá Beauchamp a Childress z Georgetownovy univerzity v druhé půlce 20. století v podstatě ze zoufalství. A ty čtyři principy jsou nahozeny tak, abychom se my všichni v této místnosti na nich shodli. Ale když se dostanou do konfliktu, tak si vůbec nikdo nevíme rady. Evropa má přece jenom trochu komplikovanější filosofickou tradici, do hry přicházejí jiné etické systémy, a také různé státy a různé národy mají naprosto odlišnou etickou tradici, konkrétně v bioetice je to velmi hezky vidět, že tady je velmi široká aréna a to, co je dovoleno v České republice, je zakázáno v Německu, a to, co se naprosto běžně dělá ve Velké Británii, je naprosto nemyslitelné v Irsku nebo v Polsku a podobně. Různé státy mají různé tradice a mají naprosto odlišné etické zákony ve smyslu legislativy, typicky co se týče bioetiky, lékařské etiky. A tam jsou velmi dramatické rozdíly. Evropa je trochu jiná, ale jsme opravdu v době tápání a přemýšlení, kdo je to člověk, jakým způsobem bychom měli etiku postulovat a jakou autoritou zaštítit etické zákony, které by nás nějak měly držet dohromady. A právě ten vzpomínaný Jonathan Sacks, který si tak trpce stěžuje, že najednou všechno je dovoleno, říká, že etika by měla být svorníkem národa. On o tom uvažuje v jiné souvislosti, protože v Británii je velký problém samozřejmě s imigrací, který my zatím ještě nemáme. Protože imigranti typicky z Pákistánu, z Afghánistánu a podobně si přinášejí své etické systémy a jejich dítě už studuje střední škole v Británii, na univerzitě… teď se zamiluje dívka, chce si vzít muže svého srdce, a otec řekne – kdepak, vezmeš si bratrance a ona řekne, že ne a nakonec ta dívka je zabita … střetávají se čelním nárazem rozmanité etické systémy. A jsou skupiny imigrantů, kteří ani neumí anglicky … A Sacks se ptá – ale co odlišuje Brita? Co určuje, že jsem Čech? To, že mám ID stejnou jako všichni ostatní spoluobčané mého národa, anebo, se ptá, je to to, že všichni známe Dickense, že všichni známe Shakespeara a všichni známe jak citovat Bibli? To, že všichni známe Kytici, že všichni jsme četli Babičku, že všichni známe lidové písně, že všichni máme stejné občanské průkazy, ale také, že všichni jsme spojeni čímsi víc, než je jenom pasport České republiky nebo občanský průkaz. Sacks říká – toto je úkol etiky, který etika úplně příliš neřeší, neboť byla privatizovaná. Říkáme, že každý máme svoji etiku a co si dělám ve svém soukromém čase večer, je naprosto moje věc, do které mě nikdo nemá co mluvit, že moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda vaše, ale až tam v tom svém prostoru si můžu dělat, co chci. Takže současná aréna je dosti komplikovaná.

Poslední poznámka, která by se týkala ještě spojení práva a etiky. Napřed jako úvod bych k tomu chtěl říct zase z mého oboru, z lékařské etiky, že došlo po roce 1990 k velmi komplikované situaci. Vstoupili jsme do Evropské unie a představa je taková, že je nějaký etický problém v České republice. To může být třeba důchodová reforma, to mohou být embryonální kmenové buňky, to může být asistovaná reprodukce, eutanázie, a přirozený proces je takový, že když se objeví nový etický problém, trest smrti třeba, tak vznikne celonárodní diskuze. V televizi budou mluvit o tom experti, do rozhlasu budou zváni příznivci a odpůrci obou stran, blogeři se budou na internetu přít a budou tam říkat své názory, v novinách budeme mít texty různých autorů, odborníků, specialistů. Vzpomínám, když začal problém embryonálních kmenových buněk v Americe a v roce 98 James Thomson z Wisconsin University poprvé izoloval embryonální kmenové buňky z embrya člověka, o rok později měli Američani soubornou publikaci, kde se k tomu vyjadřovaly feministky, protestanti, katolíci, židi, muslimové, lékaři, molekulární biologové, z nejneuvěřitelnějších úhlů pohledu se to jakoby přetřásalo a řešilo, a z toho potom byl připravený zákon, který měl Al Gore, až se stane prezidentem, schválit. Ty volby v roce 2000 potom dopadly tak, že vyhrál George Bush a celé to vzalo jiný směr. Ten příběh potom dál nějak pokračoval, ale okamžitě celonárodní diskuse začala. Okamžitě začali politici o tom mluvit. Zatímco my jsme po roce 1990 vstoupili do Evropské unie, ergo jsme přijali celou řadu zákonů. Potom přichází rok 96, respektive 7, kdy začíná platit Úmluva o lidských právech o biomedicíně z Ovieda, ale český parlament ji ratifikuje v roce 2001. A přesto tahle smlouva, která v případě konfliktu má mít přednost před českými zákony, najednou je opravdu čelním nárazem, protože o spoustě problémů nikdo z Čechů nic nevěděl. O dříve vyslovených přáních – ten zákon začínal platit 2012 1. dubna. 1. ledna 2014 k tomu ještě dodán takový dodatek. Najednou o pět, deset let později pomaloučku a pomaloučku vzniká nějaká odpovídající legislativa. Zákony u nás příliš nebyly petrifikovaným názorem celého národa. Nebo řekněme petrifikovaným kompromisním názorem celého národa. Ale my z dějin etiky víme velmi dobře, že právo je jedna věc a etika je druhá věc a že je úplně klidně možné, že můžu jednat velmi ilegálně a zároveň velmi eticky, anebo můžu jednat velmi legálně a velmi neeticky. To známe dobře z Norimberských zákonů z 35. roku, kdy bylo zákonem povoleno perzekuování židů, ale přesto po tom Norimberském procesu byli lidé odsouzeni za lékařské experimenty, protože se předpokládalo, že pokud je zákon špatný, tak já ještě nad tím mám svoje svědomí. To právě říká Exodus, nepřidáš se k většině, když páchá zlo. Současná představa je taková, že si někteří filosofové hrají s termínem právo a odpovědnost. Říkají, ty dětské civilizace jsou civilizace práva. My se všichni snažíme vyhlašovat nová a nová práva. Což samozřejmě když tohle začalo, ta negativní práva, tak to byla velice dobrá myšlenka, protože právo mělo oplotit jakési moje soukromí vůči zvůli feudálních panovníků. Právo na život, na majetek, na soukromí a kdoví na co, jenomže potom ještě přichází v Evropě ta pozitivní práva, právo na dovolenou, právo na zdravotní péči, na svobodný přístup k internetu a kdoví k čemu, a snažíme se ta svoje práva rozšířit, kam až to jde, dál a dál a dál. Ale když se věci pokazí, tak to nikdy není naše vina. A já si proto říkám, že civilizace, které jsou dětské, jsou civilizace práv, kdy právo je v zásadě nárok, který vztahuji na druhého člověka. Zatímco civilizace, která je dospělá, říká Sacks, je civilizace odpovědnosti. Kdy odpovědnost je nárok, který vztahuji na sebe. Kdy to responsibility, respons ability, odpovědi schopnost, implikuje to, že člověk komusi odpovídá. Samozřejmě důležité je, kdo se ptá a jak zněla otázka. V náboženském kontextu v židovské teologii – člověk odpovídá bohu za stav přírody, za stav společnosti. To je responsibilita. A Jan Sokol, český filosof, k tomu dodává, tu jeho myšlenku nabízím a nevnucuji, když říká, že právo obhájíme jedině tak, že právo chápu. Musím chápat jako můj imperativ, který platí ode mě k druhému člověku. Moje právo na život rovná se imperativ nezabiješ. Moje právo na majetek rovná se imperativ nekrást. V této perspektivě se mi ale úplně zhroutí práva zvířat nebo práva přírody – nic takového neexistuje. Zvíře nemá žádnou odpovědnost vůči nikomu. Ale zůstává moje odpovědnost za zvířata, zůstává moje odpovědnost za přírodu.

Celá morálka je založena na představě, že existují věci, které jsou špatné, ačkoliv jsou legální a dokonce ačkoliv je činí většina. Kdyby tomu tak nebylo, pak ti velcí reformátoři, jako byl třeba Martin Luther King nebo Buddha nebo Kristus, by neměli šanci, protože ti se postavili proti názoru většiny a říkali, že to všichni dělají špatně. Abych to nějak úplně na závěr shrnul, vnímám současný problém naší i třeba evropské civilizace za prvé jako to, že moc neumíme definovat člověka. Že díky tomu, že přece jenom jako jsme velmi ovlivněni vědou, spousta biologů, Ed Wilson, říká – tělo člověka, to je způsob, kterým DNA vytváří víc DNA. Steven Pinker, britský psycholog, říká – mozek je vlhký počítač, jehož jediným úkolem je co nejvíc namnožit geny, které ho vytvořily. O nic jiného nejde. Richard Dawkins říká, že žijeme v iluzi svobody, ale ve skutečnosti za ty provázky tahají geny. Člověk je vehikl genů, říká Dawkins, kdy v těle člověka nejde o nic jiného – a vůbec celý příběh člověka, v něm nejde o nic jiného, než jenom namnožit geny, které mě vytvořily. To znamená to, že se zamiluji, ožením se, budu mít spoustu dětí a prožiju život v jakési iluzi svobody, je opravdu iluze. Protože moje geny způsobují, že v určitém věku začnou odkapávat chemikálie do krevního řečiště a člověk je takhle lehce vysvětlitelný evolučně. Ale pak je otázka, jakým způsobem stanovit etiku. Určitý směr evoluční biologie člověka shazuje ze všech možných piedestalů, Země není středem vesmíru, člověk není kvalitativně výš než zvířata, jeho tělo se skládá ze stejných prvků jako anorganický svět, embryologii je lehce vysvětlitelná, dokonce i svědomí je vysvětlitelné … V 80. letech ještě přichází do toho evoluční psychologie a říká – ano, i naše myšlenky jsou nějakým způsobem ovlivněný geny. Naše noční úzkosti, deprese, strachy, moje žárlivost, zamilování se, lásky, to všechno je nějak geneticky ovlivnitelné. Když geny ovlivňují třeba postavení mé ruky, která je vzpomínkou na stromové doby, moje závratě, to je vzpomínka na tytéž stromové doby. Geny ovlivňují i naše myšlenky a v našich moderních lebkách sídlí stále mozky lovců a sběračů. Najednou dochází k obrovské destrukci člověka, a protože už člověk není Božím obrazem, najednou přemýšlíme, podle jaké etiky žít a jakým způsobem si znovu definovat hodnoty, abychom se spolu domluvili. A přichází Evropa, která bude mít obrovskou spoustu etických systémů, hédonismu, utilitarismu, Kantovy deontologie, Aristotelovy etiky a celé řady dalších systémů, které se mohou nebo třeba vůbec neopírají o boha. Ale v této kakofonii názorů je velmi obtížné se vyznat.

Tohle vidíme naprosto denně, když učíme zejména anglicky mluvící studenty, protože tam máme celou řadu studentů z Řecka, ze Skandinávie, a i z té Skandinávie tam je celá emigrantů, to jsou původem lidé z Iráku nebo z Afghánistánu a podobně. Sedí vedle sebe praktikující buddhisté, praktikující marxisté, pokud to takhle můžu říct, protestanti, katolíci, židé, muslimové. Když je řeč o odebírání orgánů z mrtvých, tak buddhista řekne – no to nesmíte, protože duše ještě 3, 6 dní dlí v těle a chystá se na novou inkarnaci. Ten ateista řekne – jakápak duše, vždyť nic takového neexistuje. Židé nemají problém s asistovanou reprodukcí, protože to, co je mimo tělo matky, říká Babylónský talmud, to má stejnou důstojnost jako voda. Katolický bude mít obrovský problém. Některý protestant také, jiný protestant ne. Muslim řekne – ne, až 120. den anděl poslaný od Alláha vkládá duši do toho zárodku člověka, dřív ne. Liší se trošku sunnité a šíité, a konzervativní islám říká – nesmíte to od té první buňky ničit. Liberálnější říká – do toho 120. dne můžete klidně. Takže se liší názory. Zase ateista by řekl – jakýpak anděl a jakoupak duši? Vždyť přece nic takového neexistuje. Najednou je tady celá kakofonie různých názorů, které mohou jít často velmi silně proti sobě, a do toho přichází i náš evropský, řekněme, etický relativismus, jak o tom mluvil Sacks, že ten jasný dávný židovský hřích se stává nemorálností, deviací a deviace alternativu a všechny alternativy jsou najednou povolené. Všechno je najednou možné a do toho navíc ještě přichází tedy vzpomenutý fakt, že společnost je najednou tvořena značně nehomogenní skupinou lidí díky emigracím, ale díky třeba i tomu, že díky internetu už nás nespojují ani zprávy. Sacks říká s obrovskou hořkostí – no to jediné, co nás spojuje, je to, že většina národa plus mínus zná reklamy, které dokáže citovat. Ale už nedokážeme citovat ani Dickense, ani Babičku, ani Karafiátovy Broučky, protože i v těch televizních novinách si na internetu každý vybíráme, co čteme, jestli čteme Reuters nebo New York Times nebo Lidovky nebo Blesk nebo Mladou frontu a i ze zpráv si vybíráme jen to, co nás zajímá. Už ani toto nás nespojuje, ani lidové písně a podobně. A v tomto individualismu je strašně těžké udělat nějakou etiku, na které bychom se ještě všichni shodli. A možná to, co se stalo, abych obloukem zakončil, co se stalo v Tottenhamu v srpnu 2011, ukazuje na myšlenkovou vyprázdněnost nebo na myšlenkovou krizi Evropy, protože se najednou ukazuje, že obrovská skupina mladých lidí, jedna vrstva, najednou nevidí důvod, proč by neměla rozbíjet výlohy a brát si, co chtějí, protože už nad námi není žádný etický systém, žádný bůh, žádné svědomí, nic takového a to jediné, co mě v tom brání, je policie.

 

Platon.jpg (52914 bytes)
Platón

Immanuel_Kant.jpg (146696 bytes)
Immanuel Kant

Hans_Jonas.jpg (23293 bytes)
Hans Jonas

Darwin_Charles_Robert.jpg (3201 bytes)
Charles Darwin

Johann_Gottfried_Herder.jpg (474045 bytes)
Johann Gottfried Herder

Max_Scheler1.jpg (61417 bytes)
Max Scheller

Léon_Bloy.jpg (20703 bytes)
Leon Bloy

Mikulas_Kopernik.jpg (28365 bytes)
Mikuláš Koperník

Thomas_Reid.jpg (35919 bytes)
Thomas Reid

Ed_Wilson.jpg (1054880 bytes)
Ed Wilson

Alkmaion_z_Krotonu.jpg (16390 bytes)
Alkmaion z Krotonu

Jean_Henri_Fabre.jpg (240421 bytes)
Jean Henri Fabre

Konrad_Lorenz.jpg (21950 bytes)
Konrad Lorenz

Nikolaas_Tinbergen.jpg (58281 bytes)
Nikolaas Tinbergen

Jonathan_Sacks2.jpg (232613 bytes)
Jonathan Sacks

David_Baltimore.jpg (87547 bytes)
David Baltimore

Jacques_Monod.jpg (20120 bytes)
Jacques Monod

Fred_Hoyle.jpg (3231743 bytes)
Fred Hoyle

Tom_beauchamp.jpg (55119 bytes)
Tom Beauchamp

James_F._Childress.jpg (1270029 bytes)
James _F. Childress

Thomson_James.jpg (25773 bytes)
James Thomson

Steven_Pinker.jpg (444189 bytes)
Steven Pinker

03-19-2014-3as.jpg (290574 bytes)

Když bůh tvořil svět, tak měl takhle v ruce Tóru a podle toho to maloval, jako podle kuchařky. Ale za druhý, jo, když Kain zabil Ábela, prolitá krev tvého bratra křičí ke mně ze země a Kain říká – kde je tvůj bratr? A Kain místo toho aby řekl – já jsem ho zabil – tak se schovává. Říká – jsem snad strážcem svého bratra? Dávno před tím, než je tady Desatero, dávno předtím, než je tady nezabiješ, tak Kain velmi dobře ví, velmi dobře ví, že vražda nevinného je špatně. Dávno před tím, než přijde kniha Exodus, dávno před tím, než přijdou desky Desatera a navíc teda tam je ještě jeden nesmírně zajímavej princip, kdy hřích člověka se promítá do přírody. To je ten dneska ekologický problém je velmi silná věc. Jo? Adam s Evou nějak zhřeší, a kvůli tobě nechť je země prokleta, říká bůh Adamovi. A země nic neudělala. Bůh tedy říká Kainovi – prolitá krev tvého bratra křičí ke mně ze země. To znamená, jakoby země sama protestovala proti chování člověka. Samozřejmě dávno před Desaterem.

Kantova etika je kouzelná. On se snaží v podstatě vymezit se vůči utilitaristům, kteří ale budou až v 19. století, až po Kantově smrti, ale přece jenom, kdy Kant to celé zakládá na tom čistém rozumu a říká, hlavně ať tam nejsou žádné emoce. Protože pružinou mého jednání musí být čistý rozum, nic dalšího. A kategorický imperativ: jednej tak, aby se maximy tvého jednání mohly stát všeobecným zákonodárstvím – k tomu jsme se studenty kdysi dávno na fakultě vymysleli příklad, který je snad srozumitelný. Jednej tak, aby se maximy tvého jednání mohly stát všeobecným zákonodárstvím. Utilitarismus vychází z právě těch citů a emocí a vychází ještě ze starého Aristippa z Kyrény a jeho hédonismu, kdy ten Aristippos, kdybychom to měli říct jednou větou, říká – život je nejkomfortnější čekání na smrt. Nic dalšího od pobytu na této planetě nečekejme. Recept na správně prožitý život je optimalizace kalkulu libosti a nelibosti. A Kant jde jakoby přímo proti tomu a říká – všichni fungujeme na libosti a nelibosti, popíjíme kávu, pijeme vodu, oblékáme se, aby nám nebyla zima, ale zatímco pro utilitarismus, řekněme, tady ten příběh končí, utilitarismus si také nebude vědět rady, jaký je rozdíl mezi člověkem a zvířetem. Jestli je vůbec, pes nedělá nic jinýho. A Kant říká – pro mě tady ten problém začíná. Vymysleli jsme příklad, který je trošičku přitažený za vlasy a nabízím, nevnucuji. Že jak to je teďka v těch českých televizích nebo to bylo nebo to bude nebo to občas probíhá, jakýsi film, kterému – nebo pořad spíš, kterému se říká reality show, je to podle Orwella a 1984 – skupina mladých lidí je zavřena v nějakém rodinném domku – a já jsem to nikdy neviděl ani vteřinu, ale snad to říkám jako plus mínus správně. A v tom rodinném domku jsou jistě různé místnosti a v každé té místnosti je videokamera a každé slovo, které řeknu a každý čin, který udělám, je nahrané na videokameru, večer skupina moderátorů sestříhá nejzajímavější momenty a pustí je divákům teda k pobavení. A řekl bych, že toto je Kantova etika. Představme si, že my jsme všichni součástí jakéhosi obrovského celoplanetárního reality show, kde každé slovo které vyslovíme, každý skutek který uděláme, je nahraný někde na videokameru a večer skupina moderátorů to sestříhá a Kant po mě chce, aby se podle filmu mého života dala napsat Ústava České republiky. Jednej tak, aby se maximy tvého jednání mohly stát všeobecným zákonodárstvím. Kdyby někdo nahrál všechna moje váhání mezi pílí a leností, všechny chvíle kdy neodpovídám na maily, všechny chvíle kdy neodpovídám na telefony, kdy jsem protivný na svoje studenty, kdy je nějak třeba vyexpeduji nebo nedělám svoje povinnosti a podobně, kdyby tohle všechno nahrál na videokameru, tak Kant po mě chce, abych žil tak, aby se podle filmu mého života dala napsat Ústava České republiky. To je strašně náročná etika samozřejmě. To vůbec není jako utilitarismus, to je etika, která musí říkat pravdu, která nesmí lhát, která musí jednat co nejpoctivěji, protože příběh mého života musí být paradigmatem pro všechny ostatní občany. V tomto smyslu etika je velmi jednoduše pochopitelná a je neobyčejně demanding, už nevím, jak se to řekne česky, náročná, žádající.

 

03-19-2014-4bs.jpg (246977 bytes)

 zpět